Cival ten film nechápe:) Ale i tak jej viděl minimálně dvanáctkrát. A vlastně mu i rozumím, tahle kriminálka umí být místy pěkně zašmodrchaná. Každý máme něco. Já u L.A. - Přísně tajné zase nechápu toho Oscara za herecký výkon Kim Basinger. Rozumějme si dobře, tahle zářivá blondýna hraje docela obstojně, a samozřejmě to byla, je a zřejmě vždycky bude krásná a udržovaná ženská. Jenže zase tak světoborný výkon v roli životem protřelé samičky Lynn Bracken nepodává, to zase ne. Tasit výstřih a "hrát hrudníkem" dokáže kde kdo. Akademie asi tehdy neměla z čeho vybírat. Letos by na tom ostatně není o moc lépe. To je asi tak všechno, co bych navždycky nejlepšímu filmu Curtise Hansona a nejlepšímu scénáři Briana Helgelanda dokázal vytknout.

Každopádně, L.A. - Přísně tajné není zrovna jednoduchá podívaná. Helgeland nejprve detailně představuje dobový kontext, prostředí a postavy. Aktéry dokonce představuje tak mazaným zůsobem, že si je valná většina diváků - nevěda co přijde - zaškatulkuje. Bodejť by ne. Už samotná jména o postavách zdánlivě říkají všechno: Bud White je nekomplikovaně přímý jako sklenice Budweisseru, a zná jen černou a bílou. Povýšený kariérista Ed Exley chce být za všech okolností "excellent." Šéf stanice, kapitán Dudley Smith, je chápavý taťka všech poldů v okrsku. Jack Vincennes, jak už jeho "kontinentální" jméno napovídá, je velký bonviván a svůdce žen. Uplyne téměř 40. minuta a stále se nic neděje. Stále se vám zdá, že pokud už režisér za některou z nitek zatáhl a věci se daly do pohybu, netušíte, která z nich to je. Události v hospodě Nite Owl jsou milníkem, za kterým už vám bude přibližně jasné, o co v následujícíh 100 minutách půjde. Ještě dlouho si však nebudete jistí, KDO za to může a KDO za to bude pykat. Což jsou v kriminálkách více méně vždy dvě rozdílné věci. Každopádně máte postaráno o hodně divokou šachovou partii s figurkami, jež hrají všemi barvami.

L.A. - Přísně tajné je ukázkou toho nejlepšího, čeho jsou v Hollywoodu schopni, když se sejde na milimetr přesná režie s opuletní výpravou, vhodně vybranou a zkomponovanou hudbou, plastickými hereckými výkony, bezchybně vygradovaným dějem a jakousi až animální energií.  Hanson s Helgelandem tu v roce 1997 objevili dokonalý recept na filmovou podívanou, kdy se do vás postavy neuvěřitelně zakousnou a nepřestanou vás bavit ani v epilogu krátce po závěrečné přestřelce. Škoda, že z filmových receptů se dá vždy uvařit jen jednou a napodruhé už to většinou nefunguje. Hollywood by si dal určitě říct... a my rozhodně taky.