Komorní thrillery odehrávající se na jednom místě a povětšinou s jedním hercem mám hodně rád. Zaprvé jich je pořád jako šafránu a zadruhé dávají obrovský prostor nejen hlavnímu hereckému představiteli, ale také šikovným scenáristickým ručičkám a vynalézavé režii, jež musí z limitovaných kulis a prostředků vymačkat maximum. Na netflixovský Kyslík jsem proto docela těšil. A to i z důvodu, že Alexandre Aja mě svou tvorbou většinou baví a v béčkové Kořisti už stačil ukázat, že mu k zábavné a odsýpající blbině stačí jeden sklep, převážně dvě postavy a velký aligátor. Tentokrát se přesunul do ještě omezenějšího prostoru. Nevyřádil se v něm ovšem bohužel tak moc, jak jsem doufal.

O příběhu se samozřejmě vyplatí z logických důvodů vědět co nejméně, takže tuhle fázi přeskočíme rychle. Ve snímku sledujeme neznámou ženu, která se probudí ve zdravotnické, a zejména uzamčené, kryokomoře. A nejen, že se nemůže dostat ven a nikdo neodpovídá na její hlasité volání, ale navíc jí v poškozené komoře pomalu dochází vzduch a ona si na nic nepamatuje. S pomocí umělé inteligence zvané M.I.L.O. se proto snaží zachránit, a přitom musí zjistit, kdo vlastně je.

Na první pohled je tu pak přesně vše, co se na malý stísněný thriller sluší a patří. Alexandre Aja opravdu dokáže vykouzlit sympaticky klaustrofobickou atmosférou a na malém prostoru z vizuálního hlediska skoro až čaruje. Některé kamerové záběry jsou vážně parádní, režisér si klasicky neodpustí pár příjemně nepříjemných tělesných momentů a v jistých ohledech jede skoro až na dřeň. Hezky vystavěný scénář pak dokáže nejen správně budovat napětí, ale zejména funkčně dávkovat otázky či nové informace, přichází s několika hezkými zvraty a zvládá také přechod do trochu odlišného žánru. A pak je tu samozřejmě famózní Mélanie Laurent, jež logicky nesleze ze záběru a po delší době výraznou hereckou příležitost využívá naplno. Právě ona totiž svou urputností i emocemi táhne film za každé situace a ukazuje svůj obří talent, na který možná řada diváků od dob Hanebných Panchartů možná už trochu zapomněla. Já ovšem doufám, že po tomto výkonu si jí začnou v Hollywoodu zase trochu víc všímat.

Hereččin strhující výkon je pak vskutku na místě, protože film, i přes všechny vypsané klady, nakonec příliš strhující není. Aja sice ukazuje své řemeslné kvality a cit pro parádní vizuál, jinak je však jeho režie spíše chladná a selhává pro mě ve faktoru, jenž u komorních thrillerů považuji za klíčový. A to dostat se hlavní postavě co nejvíce pod kůži, emočně s ní extrémní situace a odhalení prožít na maximum a také se o ni bát. Což je prvek, který skvěle fungoval např. v Noční jízdě (aka Locke) s Tomem Hardym či v ještě více spřízněném kousku Pohřben zaživa s Ryanem Reynoldsem. V Kyslíku však i přes urputný výkon Mélanie Laurent takové propojení chybí a celý snímek kvůli tomu působí trochu odosobněně a hlavně ke konci postrádá potřebné napětí a gradaci.

Za to ostatně může i skutečnost, že si novinka zhruba ve dvou třetinách vystřílí všechny příběhové trumfy a finále už je vlastně jen předvídatelný a uměle natahovaným zakončením, v němž si tvůrci bohužel pomáhají scenáristickými berličkami a také tím, že hlavní hrdince dochází vzduch tak rychle, jak se to zrovna autorům hodí. Přitom stačilo se jen malinko krotit ve stopáži a výsledkem mohl být rázem svižnější, emotivnější a mrazivější. Kyslík má sice na první pohled „jen“ necelých 100 minut, ono má však svůj důvod, proč již zmiňovaná pecka s Tomem Hardym či nestárnoucí Telefonní budka operuje na úspornější stopáži okolo 80 minut. Každá vteřina navíc je totiž v tomto subžánru bolestivě znát a finále Kyslíku je toho jasným důkazem.

Přehrajte si trailer Vlastně je až s podivem, že to celé do sebe nezaklaplo přesně tak, jak mělo. Alexandre Aja servíruje poctivé řemeslo s pár sympatickými nápady, příběh s nečekanými zákrutami rozhodně zaujme a Mélanie Laurent hraje (ehm…) jak o život. Jenže i přesto Kyslík nijak zásadně nestrhne a vyšumí z člověka rychleji, než by si u podobného snímku přál. Komorní novince totiž pod vizuálními hrátkami a suverénním hereckým výkonem chybí duše, díky níž by vás film hned od začátku chytnul a na konci emočně zcela vyždímaného nekompromisně vyplivnul. Takhle je Kyslík „jen“ zručnou žánrovkou, která fandy sice uspokojí, ale dalo se z ní vymáčknout podstatně více.