Život není peříčko, o čemž se přesvědčí i Benedict Cumberbatch v roli čerstvě ovdovělého otce. V Křídlech smutku nás čeká sto minut se zakaboněným, zkroušeným Benem. Před deseti lety by se cumberbitches poměli. Ale co my ostatní?

Dylan Southern ve své celovečerní režijní a scenáristické prvotině adaptuje román Maxe Portera Grief Is the Thing with Feathers. Vypráví o muži, který musí udržet domácnost a rodinu v chodu po nečekaném skonu manželky, zatímco se mu vše pod rukama i pod kritickými zraky dvou synků rozpadá. 

Přetavení ztráty a žalu do umění je příběh starý jako truchlící lidstvo samo. A Otec (Cumberbatchova postava zůstává bezejmenná, existuje jen jako rodinný titul a funkce), který si neví rady s výchovou svých synů, se tak uchyluje ke své práci kreslíře a autora komiksů. Jeho kresby však plní více a víc černi, jako tuš, která se mu rozlila po papíru života. 

Nad otcem se rozevírají křídla deprese, a tak si najde pro svůj hněv a bol imaginárního avatara v podobě lidské Vrány s poutavě ironickým hlasem Davida Thewlise. Ten mu pomáhá zpracovat bolest ze ztráty, ale rovněž mu našeptává násilná, předmoderní řešení situace. 

„Zníš jako magnet na lednici,“ dobírá si Vrána Otce, který se uchyluje ke stereotypnímu popisu toho, co cítí. Jenže to je jednoduchý způsob, jak omluvit vlastní scénář, totiž nechat ho jednoduše zesměšnit podvědomím jedné z postav. Film tak s klišé bojuje spíš dosazením bizarního snového prvku než solidním psaním. Když Vrána sdílí, že ho všichni lidé, tedy kromě truchlících, vdov, vdovců a sirotků, nudí, nelze se ubránit otázce: nenudí Vrána naopak nás? Scénář totiž není, řekněme, magnetický. 

Za pozornost stojí rozhodnutí zesnulou matku nikdy nezobrazit ve flashbacích ostře, zůstává tedy jakoby rozmazanou vzpomínkou, což se hodí k obecně snovému ladění snímku. O příčině její smrti se můžeme rovněž jen dohadovat. 

Přehrajte si trailer Scény se často odvíjejí logikou snů, jsou zvláštně bez začátku a bez konce. Určitá zmatenost a rozostřenost navozuje dojem podobný otupělosti typické pro období následující po ztrátě milované bytosti. Na druhé straně se nemohu ubránit pocitu, že všechny přechody do fantaskna, temné vidiny a snové výjevy nemají zásadnější výpovědní hodnotu, a místo toho jsou odkoukané a odvozené od jiných, přičemž tvůrci opět slouží jako jednoduchá úniková cesta.

Nepochybně existuje rozdíl mezi zármutkem a zoufalstvím, jak Otci prozrazuje terapeut. Ale tezovitě pojatý snímek důkladně neprozkoumává ani jedno. 

Využití vrány či havrana při vzpomínání na ztracenou lásku je samozřejmě neodmyslitelně spjato s básní Edgara Allana Poea Havran. I zde je hlasem obdařený černý tvor symbolem ztráty a samomluvy. Jenže Křídla smutku, spolu se svým ztvárněním vnitřních démonů, neví, kdy metaforu opustit, a tak zejména ve čtvrtém dějství volí na úkor emocionální opravdovosti trikové scény na efekt. Nevermore.