Já vážně nevím. U nového snímku slavného Wima Wenderse je totiž každé slovo chvály či kritiky pouštěním se na hodně tenký led. To ostatně platí pro většinu Wendersových filmů, ovšem tentokrát jde tenhle německý podivín už hodně za hranu a divákovi sledování jeho posledního díla nejen neulehčuje, ale dokonce mu ho chce pořádně osolit. Na dlouhou dobu byla posledním celovečerním hraným Wendersovým filmem rozporuplně přijatá Přestřelka v Palermu z roku 2008. Loni se do tohohle světa vrátil s opět nejednoznačným Vše bude v pořádku. A až letos máme mistra zpátky v úloze režijní i scenáristické. A bude to bolet.

Na začátku vás do správného rozpoložení dostane tklivá Perfect Day od Lou Reeda, která společně se záběry prázdných pařížských bulvárů navodí atmosféru bezčasí, klidu a odtažitosti vůči společnosti. Následuje pohled na spisovatele v osamělém domku, který vytváří dialog dvou zcela konvenčních hrdinů, archetypů muže a ženy. Prvních deset minut sledujete jejich rozhovor se zájmem a očekáváním, kam se bude takhle zajímavě navržená situace vyvíjet. Nepovažuju za spoilerování, když prozradím, že nikam. Celá hodinu a půl dlouhá stopáž totiž spočívá právě v onom rozhovoru, který se hloubavému spisovateli vytváří před očima. Bizár? No jistě!

Reda Kateb a Sophie Semin své úlohy zvládají s nezbytnou civilností a hru na otázky a odpovědi si vyloženě užívají. V trefném cameu se fanoušci mohou těšit i na Nicka Cavea, dlouholetého Wendersova spolupracovníka. Hlavní postavy diskutují o lásce, sexu, smrti, dětství a vůbec všech důležitých i zbytečných tématech, které člověka napadnou. Samozřejmě s dostatečnou mírou tajemna a mnohoznačnosti, která tenhle test divákovy trpělivost činí ještě nesnesitelnějším a drásavějším. Ale tak je to podle mě dobře. Pro srovnání doplním, že ukecané a nedějové snímky Wenderse a třeba i Jarmusche mám rád a takové Nebe nad Berlínem je pro mě jedním z nejúžasnějších filmů všech dob. Takže pokud jste tohle dílo doteď nechtěli odsoudit, teď už můžete.

Krásné dny v Aranjuez dokáží neobvyklým způsobem kombinovat filmové a divadelní umění. Obsah působí jako divadelní hra, kterou ostatně také je – Wenders psal scénář společně se svým přítelem, dramatikem Peterem Handkem. Nefilmovost obsahu však umožňuje Wendersovi klást o to větší důraz na formu a v táhlých záběrech kamery si uvědomíte, že zde každý posun, každý detail má své místo. A to vše navíc ve 3D, aby byly roviny prostoru ještě zdůrazněny. Není jednoduché udržet pozornost a ostatně ani postavy nejsou do všech témat ponořeny rovnoměrně.

Jestli se na tenhle snímek někdy podíváte, nesmíte čekat, že jdete na klasický biják! V takovém případě mě totiž proklejete (slušně řečeno). Tohle je osobní zážitek, Wenders nabízí nečekaný způsob, jak strávit 97 minut vašeho života. Během nich totiž můžete rozjímat o vlastním náhledu na svět prostřednictvím silných vzpomínek dvou lidí. Pokud téhle možnosti tedy využijete. Chcete?