Těžko byste v oscarovém filmu našli banálnější zápletku než je soudní přelíčení o tom, do péče kterého rodiče připadne potomek. Jak už to tak ale bývá, i tentokrát je v jednoduchosti krása a spíše než o to obligátní „co“, jde o to „jak“. Pěti soškami ověnčené komorní drama nafukují Dustin Hoffman a Meryl Streep svou účastí do velkolepých rozměrů a navěšují na něj pozoruhodně strhující auru filmu, kde jde kromě jednoho dítěte především o vyšší princip jakéhosi zadostiučinění, kdo je na tom lépe jako člověk. Je to pozoruhodný film, jakých sedmdesátá a osmdesátá léta nabídla spoustu a Hoffman si v nich brousil svůj kultovní statut. Výjimečný herec své doby jako opožděně startující otec v interakci se synem a systémovým životem, kterému nerozumí – co může být lepším magnetem na divácké emoce?

U soudu se na lásku nehraje a rozhoduje schopnost starat se a živit. Protože ji Ted objevil až nedávno, je ve velké nevýhodě. Už mu to ale není jedno, jak tomu bývalo. Kašle na práci a jde do rodinného boje tak tvrdě a odhodlaně, jak jen to dokáže. A vy si v závěrečné scéně, kdy Meryl Streep nastupuje do výtahu, možná uvědomíte, jak málo tenhle film vydíral, jak málo didaktický byl, že zapomněl kárat špatné mravy i svědomí, nelítostnil sám nad sebou a v podstatě jen nastavil dokumentární zrcadlo, v němž se jakoby náhodou odráželi trochu lepší herci. A vedle nich se tvořily odpovědi na jednoduchou otázku: Co obnáší být rodičem? Dustin Hoffman jako už po tolikáté na vrcholu svých hereckých sil odpovídá: Dát tomu všechno.

Kamerová vs. Kramer je typickým příkladem „odpoledního“ filmu, u kterého když se zastavíte při přepínání televize, ovladače už se znovu nedotknete. Odzbrojí vás svou upřímností a dožene k přemýšlení o tom, proč už se sakra dnes nic takového netočí. A přitom stačí tak málo – vzít dva herce a nechat je žít. Je však nabíledni, jestli i současná generace má svého třicátnického Hoffmana a stejně dobrou Streepovou. S natolik samozřejmým projevem, že je vždy dokážete brát jako sousedy odvedle.