Český název tohoto snímku původně zněl Jiný kraj, jiný mrav. A nejlepší variaci na motto (trefně) odražené v tomto alternativním názvu převedla už před lety Láska nebeská, ve které se typický Brit dostane do snového baru plného sexuchtivých Američanek, jež vzrušuje jeho exotický akcent. Na ploše pěti minut se odehrálo laskavé hraní s klišé, plné hezkých hereček, památných hlášek, okořeněné popíkovým songem a líbivou kamerou. Celovečerní film o návštěvě britského královského páru v Americe je takřka dokonalým protikladem popsané scény - hemží se to v něm starými, nemocnými lidmi, rozpačitými nedorozuměními a pohřební hudbou. Jinými slovy, každého pod padesát let věku musí buď uspat nebo proplesknout. Vyberte si.

Královský víkend: FOTOGALERIE

Oscarová sezóna zkrátka kromě příjemných překvapení skrývá i nášlapné miny. A tahle se schovala za osobnost Billa Murraye, který nemohl odmítnout roli Franka D. Roosewelta. Ten v roce 1939 pozval do Ameriky britského krále Jiřího (Bertieho z Královy řeči) a jeho manželku (později Královnu Matku), aby se "lépe seznámili". Mladý britský pár, vystrašený z náhlého převzetí pravomocí doma v Anglii, se do Ameriky vydával s obavami, ale neměl na vybranou - potřeboval Roosevelta poprosit o americkou podporu v boji proti rozpínajícímu se Hitlerovi. Po více než sedmdesáti letech tedy mohla být z tohoto střetu kultur, dodnes symbolizovaného víkendovou párty, na níž britská honorace opatrně ochutnává hot dogy, celkem obstojná komedie s americkou a britskou hereckou smetánkou. Bohužel nežijeme v ideálním světě, ale v podzimním mikrokosmu poháněném oscarovými ambicemi.

A to mluvím především o Billu Murrayovi, který si Roosevelta, upoutaného obrnou na vozík, střihl se zarputilostí veterána, který chce být namaskován do uslintaného záletníka, v němž pro neznalého Evropana sotva doutná uznávaný politický velikán. FDR je vykreslen jako chronický sukničkář (přičemž jeho milenkám je kolem padesáti), jenže z táhlých debat o ničem a filozofování nad sbírkou známek jen těžko odhadnete, co je na staříkovi, jehož tu a tam jeho ochranka nosí v náruči z místa na místo, tak zatraceně charismatického, že se z toho podlamují nohy ženám v širém okolí. Stařeckost filmu ještě umocňuje postava Frankovy matky, která všude slídí, a snaží se svého synka dostat do latě i v jeho pokročilém věku a prezidentské funkci. Snímek obsahuje i krátké minutové scény "prezidentova matka si mění punčochy na křečové žíly", jejichž samotná existence zůstává záhadou. Režírujícímu Rogeru Michellovi je šestapadesát. Snaží se nám snad něco naznačit?

Postavy jsou tu buď na prahu demence nebo morální sebedestrukce.Zdaleka nejzajímavějšími postavami v ukrutně pomalém (leč pouze devadesátiminutovém) snímku jsou král a královna. Jsou mladí, slušně vychovaní a neustále v rozpacích, takže se s nimi divák snadno ztotožní, a dost možná si bude pokládat stejné otázky - proč se Frankovo sídlo jmenuje Hyde Park na Hudsonu, je to snad snaha kopírovat NÁŠ Hyde Park? Proč se na oslavě na počest naší návštěvy servírují hot dogy a tančí tu divný zhulený indián? Proč žije prezident se svojí matkou a nikoliv se svojí manželkou? Kdyby se film soustředil na šlechtu a vykreslil z jejího pohledu Američany jako lidi, co teprve předevčírem slezli ze stromů, mohla to být osvěžující historická sonda. Místo toho se zcela hloupě soustředí na vztah prezidenta a jeho neteře z šestého kolene. Uvidíte z něj v podstatě jen vzdychajícího Murraye a ženskou ruku rytmicky se pohybující v mužském klíně, ale i to je až až.

Kámen úrazu je v tom, že scénář je v podstatě přepsanou sbírkou deníčků a vzájemné korespondence, kterou svět objevil po úmrtí zmíněné neteře před několika lety. Z filmu přímo čiší subjektivní zabarvení událostí, kašírování obyčejných situací zbytečnou omáčkou, dlouhými vnitřními proslovy a civěním do krajinek, knížek, rozkroků a flašek. Postavy jsou tu buď na prahu demence nebo morální sebedestrukce a film bohužel kvůli pochybné pointě nelze doporučit ani jako romantiku pro nejstarší a nejpokročilejší. Na konci budete mít stejně úlevné pocity jako britský pár po ochutnání "horkých psů". Budete mít radost, že je to konečně za vámi.

Přehrajte si trailer Na Rogera Michella si dám od teď sakra pozor. Po Matce, Venuši a Hezkém vstávání mám totiž pocit, že ho fascinují vztahy starých lidí (ideálně tedy vztahy důchodců s podstatně mladšími partnery). Možná si tím něco kompenzuje, ale já bych pro příště radši, kdyby kompenzoval ve svém soukromí nebo případně daleko od mého kina. A to neříkám proto, že se cítím být ještě relativně mlád. Říkám to zejména proto, že pokud hodlá svět šedesátníků nadále vykreslovat tak depresivně jako v Královském víkendu, začnu se kvůli jeho filmům bát toho, že mě za třicet let čekají mnohem horší věci než důsledky aktuální důchodové reformy.