Terry Gilliam zůstane pro fanoušky Monty Pythonů vždycky tím potrhlým Američanem, který doplnil britskou satirickou partičku kolem Grahama Chapmana a Johnyho Cleese o svéhlavý druh animace a neotřelé režijní pojetí. Nicméně jeho renomé daleko přesahuje tvorbu této kultovní skvadry humoristických záškodníků, když přinesl na plátna kin něco, co se v té době odvážil jen málokdo – osobité skloubení fantaskních vizí s provokativními tématy a podmanivě surrealistickou vizuální stránkou. Svůj jedinečný a nenapodobitelný filmařský rukopis kodifikoval v 80. letech 20 století imaginativní trilogií filmů Zloději času (1981), Brazil (1985) a Dobrodružství Barona Prášila (1988), nicméně byl to právě posledně zmíněný snímek, který mohl být v jeho kariéře klidně tím posledním. 

Proč? Protože v kinech nevídaným způsobem propadl! Studio Columbia Pictures na něm tratilo několik desítek milionů dolarů a Gilliam tehdy na Hollywood a velké filmy zanevřel. Dlouho mu to ovšem nevydrželo, protože mu na stole přistál scénář právě ke Králi rybáři. Debutující scénárista Richard LaGravenese v něm načrtl příběh jako šitý na míru režijnímu vizionářství Terryho Gilliama –příběh o sebestřednosti, bezohlednosti, smrti, pokání, šílenství a hledání svatého Grálu ukrytém uprostřed New Yorku. Jak mohl něčemu takovému Gilliam odolat? Jak už to u podobných snímků bývá, samotný vznik scénáře by mohl být námětem na samostatný film, už jenom proto, kolikrát jej musel LaGravenese kompletně přepsat, než nalezl to, co hledal. Totiž příběh ve své podstatě prostý a laskavý, a přitom hluboce zakořeněný v psychologii a moderním podobenství, kde z nitra hlavních hrdinů vystupuje Král rybář jako mýtická bytost, v níž musí každý najít svého blázna, aby poznal sám sebe.

Když se poprvé LaGravenese a Gilliam sešli, aby scénář probrali, byl Gilliam nadšený vším, co LaGravenese ze scénáře po mnoha přepisech vypustil, aby byl pro americká studia přijatelný. A všechno to zase putovalo zpátky na stránky scénáře. V Králi rybáři se viditelně zrcadlí vzpoura proti cynismu a celkovému zhrubnutí americké společnosti v 80. letech. Právě proto jde o snímek vyznačující se neobyčejnou lidskostí, nalezenou na těch nejpodivnějších místech – na špinavých newyorských ulicích mezi bezdomovci. Samotné pejorativní vnímání bezdomovectví v tehdejší době (ale možná i dnes) jako protiklad nablýskaného úspěchu a „amerického snu“ dokazuje, jakou kuráž museli LaGravenese a Gilliam prokázat, když svůj snímek založili právě na něčem takovém.

Setkání narcisistického vyhořelého hejska Jacka v podání tradičně vynikajícího Jeffa Bridgese s pomateným bezdomovcem Parrym s tváří a charismatem Robina Williamse má v sobě všechno, co byste od filmové alegorie s nádechem moderní pohádky mohli chtít. Jack, pro něhož byl předobrazem samotný Howard Stern, musí spadnout ze svého pomyslného vrcholu až na samotné dno, aby odčinil své hříchy a pomohl pomatenému Parrymu nalézt svatý Grál, ať už je to cokoli. Absolutní protiklad obou protagonistů zde funguje jak po příběhové stránce, tak po stránce herecké i hodnotové. Vše, čeho v životě dosáhnete, není nic, pokud nenaleznete – nebo naopak ztratíte – smysl toho všeho.

Jak Jeff Bridges, tak Robin Williams tuto nadčasovost klíčové myšlenky pochopili bezezbytku a zapadli do svých rolí s dechberoucí přesvědčivostí. Především Robin Williams byl před kamerou k nepoznání – pryč byla jeho přirozená chuť improvizovat a hledat vlastní cesty, jak příběh utvářet. Scénář byl pro něj absolutní Biblí, jak se o tom sám později vyjádřil. S postavou Parryho se sžil natolik, že trval na neustálém opakování každé scény až do naprostého citového vyčerpání ve snaze dostat ze sebe maximum. Opíral se přitom o bezchybné herectví Jeffa Bridgese, se kterým vytvořil nádhernou a nezapomenutelnou filmovou dvojici. Stejný vztah ke scénáři ovšem měl i samotný Gilliam, pro něhož to bylo první natáčení, kde nefiguroval jako autor nebo spoluautor scénáře. Také on považoval motivy ukryté mezi řádky za nedotknutelné a svým režijním vedením je toliko přenesl do vizuální podoby.

Výsledkem je něco, co je na jednu stranu velice „gilliamovské“ (viz scéna z Grand Central Terminal), ale zároveň představuje začátek nové tvůrčí epochy, v níž najdete takové pecky jako 12 opic a Strach a hnus v Las Vegas. LaGravenese si za svůj první scénáristický počin vysloužil nominaci na Oscara a byť se musel sklonit před jiným debutantem – Callie Khouri a jejím scénářem ke Thelmě a Lousie – odrazil se s Králem rybářem vstříc pohádkové kariéře (Madisonské mosty, Zaříkávač koní a mnohé další). Jeffa Bridgese si budou diváci zřejmě nadosmrti pamatovat jako Dudea z Big Lebowskiho, ale mezi všemi jeho famózními rolemi (Starman, Tron, Opravdová kuráž) si Jack z Krále rybáře drží neochvějnou pozici. A Robin Williams? Ten za roli Parryho sklidil druhé vítězství ve Zlatých globech a svou v pořadí již třetí nominací na Oscara potvrdil, že je hercem velkých rolí, což dokazoval až do své předčasné smrti v roce 2014.