Jméno režiséra Otakara Vávry bývá většině dnešních diváků z neznámých důvodů utajeno. Když se však na Vávrovu filmografii podíváte byť jen letmo, najdete tam desítky filmů a spoustu vyložených hitů. Z mého pohledu má Vávrova režijní tvorba dva vrcholy – Kladivo na čarodějnice a Krakatit. Prvně jmenovaný opus již dokonale rozebral kolega Cival, dnes přišel čas na ten druhý, v němž zpocený Karel Höger bojuje o holý život.

Věc se má tak: aniž to tenkrát mohli tušit, režiséři válečné doby to nad těmi současnými v jednom ohledu vyhráli. Dnešní barevný materiál v digitální podobě a obrázky čítající plochu tisíců pixelů nikdy nemohou nahradit naléhavost sdělení a atmosféru vyprávění, které s sebou nese oprýskaný černobílý materiál, na němž se podepsal nejen čas, ale už samotný nedokonalý výrobní proces (a není to „stylizovaná zábava“, kterou nabízí Quentin Tarantino). Tak jako Hugo Haas v režii sebe samotného (v další Čapkově adaptaci) dokázal vyštípat z Bílé nemoci tolik nervů a emocí, podařilo se i Vávrovi nasměrovat Högera přesně tam, kam by si asi Čapek sám přál. Vznikl takřka thrillerový majstrštyk – přeplněný horečkami, lepkavým potem, pokřivenými snovými sekvencemi, pocitem svírajícího se hrdla. Stejně jako Haas i Vávra uchopuje Čapkovu látku jako nepřerušovanou depresi podporovanou neustálým šuměním či bzučením, jakožto rušivého elementu, který nedovolí hrdinovi nikdy spát a nutí ho žít v permanentním strachu. Spousta dnešních filmařů by se mohla od tehdejšího Vávry učit, jak pracovat s atmosférou a jak udržet diváka v permanentním napětí. Papírově na tom není nic složitého (sžijte se s hrdinou a to dokonale!), nicméně jen pár vyvolených to skutečně dokáže.

Až do své poloviny Krakatit neděsí. Náhlá fóbie z moderní smrtící technologie, která může rozhodnout o osudu lidstva, náhle působí o to razantněji a musela už tenkrát dost zahýbat vědomím sebeotrlejšího diváka. A i v dnešní době, kdy už víme, co se může ve světě stát, neztratil Vávrův film v tomto ohledu nic ze své naléhavé výpovědi – ba naopak, děsí ještě víc. Čapek vymezil a varoval, Vávra podal, my jsme neposlechli. Žít v té době a zajít si do kina, nespím celý rok a jen si v koutu duše šeptám, ať se nikdy nic podobného opravdu nestane. A taky to, že Karel Höger je můj herecký idol číslo jedna.