Memy ilustrující kvality nejrůznějších trilogií si Kmotra 3 leckdy berou na paškál (a nejen ty) – mě ale nenávist k téhle vynikající gangsterce přijde hodně mimo. Jasně, jednička Kmotra je úplně někde jinde, jak by ne, když jde o jeden z nejlepších filmů všech dob. A trojka nemůže konkurovat ani rovněž multioscarovému druhému dílu, který ságu rodu Corleonů posunul do nebývale komplexní šíře a příběh idealistického Michaela definitivně stočil do tragické roviny. Bez trojky by ale nikdy tak silně nevyzněl.

Kmotr 3 si zaslouží respekt i v kontextu toho, co je nám dnes servírováno jako tzv. legacy sequely – i tady se navazovalo po dvaceti letech, stylově film ale drží parádně dohromady s epickými předchůdci a i díky nostalgickému cestování po Itálii vtahuje svou atmosférou, stejně tak opojnou, jako smutnou i potenciálně tragickou.

Je to dojemná truchlohra nejen za končícím, široce klenutým příběhem, jaký tu nikdy předtím nebyl, rozloučení s mafiánskou ságou, která změnila pravidla dekády těženého žánru, ale vlastně i za jednou filmovou érou – všechno gangsterské po ní už vlastně vyznívá jen jako post-postmoderní variace na ikonického Kmotra.

Zároveň jde o plnokrevné završení osudu Michaela Corleoneho, jemuž je sice většinu filmu dovoleno užívat si jistou boží blahosklonnost, vyplývající z jeho stařeckého zmoudření (nebo jen ztráty energie mladého drsňáka?), jakožto i z reflexe dávných hříchů. O to bolestnější je ale výpravné finále, s příkladnou osudovostí inscenované během opery Cavalleria rusticana v milánské La Scale.

Přepjatý příběh krevní msty na pódiu se propojuje v další montážně virtuózní sekvenci se završením corleonovské rodinné historie. Coppola tady znovu prokazuje inscenační brilantnost a film, potažmo celou trilogii, dožene k tak tragickému finále, že vám jeho trýznivost může v uších znít ještě hodně dlouho.

… a to nejen kvůli Pacinově drásavému projevu absolutního zoufalství, mistrně servírovanému s dramatickou i zvukovou odmlkou (ty pohledy Garcii!), ale i pro zničující výslednou zprávu o světě zločinu a nepravostí, kde už není prostor pro nevinnost a štěstí. Vše je potřeba zaplatit, nic se nepromíjí.

Třetí Kmotr má jistě mnoho neduhů. Třeba přepálenou stopáž a spíše méně atraktivní a rytmicky rozvolněné podání pletich s církví, jež přitom s tématikou taliánských mafiánských rodin navýsost souzní a slibují další inspirativní obohacení ságy. Problém mám i s postavou Sofie Coppoly, ne ani tak kvůli hereckému projevu, ale spíš pro její, ehm, vizáž, která tak úplně nesouzní s úlohou ztepilé mladinké sestřenky, pro kterou zahoří sošný Andy Garcia. Jasný castingový nepotismus.

Právě Garcia naopak snímek táhne, bezmála s energií mladého Michaela, ale zároveň s drsností a elegancí nové zabijácké generace. Tonálně v protikladu je pak znovu skvělá Diane Keaton, jíž stačí k okouzlení publika jeden smířlivý úsměv dámy, která sice neodpouští, ale dokáže žít dál.

A několik famózních momentů si pochopitelně užije i muž, který téhle sáze dal víc než kdokoliv jiný, přesto se toho Oscara nedočkal (dostal ho naproti tomu příznačně za sladkobolnou Vůni ženy) – malý velký muž Al Pacino tu znovu oslňuje svým charismatem a fascinuje ve scénách tlumených, o to víc pak i v těch vyhrocených, když se dožaduje cukru, úprku ze světa násilí („vtáhli mě zpátky!“) či náznaku úlevy na schodišti před operou. Tady už je ale na kompromisy pozdě.

Kmotr 3 tak svou pozicí dosti připomíná úlohu i význam nolanovského Temný rytíř povstal. Nestačí sice plně na svoje kongeniální předchůdce, pořád jde ale o strhující drama, famózně sloužící jako završení celé trilogie. S uzavřením jejích motivů, jakožto i oblouků nejdůležitějších postav, s důrazem na osudovost, která zpětně ještě umocní působivost předchozích kapitol. Svět kinematografie a naše divácké prožitky by bez nich byly o tolik chudší…