Životopisná dramata slavných ikon showbyznysu či jinak význačných historických persón se mnou obvykle necloumají. Ba co víc, životopisná dramata nevyhledávám, protože mě nebaví sledovat teatrálně zvýrazněné putování k cíli, který je již stejně dějinami vytyčen. Jsou ale výjimky. Osudy „malých neznámých“, jejichž reálné životní putování je nám díky geografické lokalizaci a jiné kultuře obecně utajeno. Všichni víme, kdo byl Ray Charles, ale nikdo neví, kdo je Teena Brandon. Nebo snad Brandon Teena?
Hilary Swank transformuje svou fyzičku do unisexové polohy, která odzbrojuje svou bezelstností, upřímností a absolutní hladkostí, co se změny projevu týče. Syntéza chlapce a dívky (snad i muže a dívky) nehraje ve scénáři ani režii na efekt. Jako by mimoděk tam je a slouží vyprávění, v němž můžete najít tolik metafor k soudobé společnosti, až vám z toho při hlubším rozboru může být špatně. Nejde o „město nebo venkov“ ani jiné rozdělení, které by nasměrovalo lidi ke zlobě a nenávisti. Kimberly Peirce vypráví o tom, že každý má na výběr a možnost se rozhodnout, co je a není správné.
Příběh plný výjevů, které po čase pojmete za normální, je narvaný emocemi až k prasknutí a boří mýty o tom, že film o „alternativních“ musí záměrně explicitně šokovat svou jinakostí, aby zaujal. Hloupost. Může být úplně konvenční tím způsobem, jako když zdravíte souseda na chodbě při čekání na výtah. Ta plynulá sinusoida biorytmu zdravého člověka se naboří teprve tehdy, když si uvědomí, že ta „normálnost“ visí uvnitř lidí a ne vně. Kluci nepláčou umí odhodit předsudky a otevřít oči. A i když je tenhle příběh hlavně o tragédii, lidské netoleranci a nenávisti vůči všemu jinému, najdete v něm tolik upřímné lásky, kolik se v jednom jen může ukrývat. Lásky bez společenských bloků, bariér, čistou a věčnou bez ohledu na povrchní „ingredience“ jako pohlaví. A možná si konečně všimnete, že Hilary Swank je ďábel. Protože hraje jako ďábel.