Věta „Inspirováno skutečnými událostmi“ musí náročnějšímu filmovému fanouškovi dnešní doby nahánět hrůzu. Ne kvůli zvěrstvům, jichž se dokáže člověk dopustit, ale pro prachbídnou invenci v rekonstrukci reálných dějinných okamžiků (ať už bereme historii jedince, státu nebo všech). Málokdy se dočkáme originální interpretace tragických okamžiků, zřídka se nad děsivými skutečnostmi kdosi opravdu ZAMYSLÍ a nahlédne na hrůzy nějak nově.

Na jednom z nejlepších československých filmů je z mého pohledu zajímavé, že ani on neprobírá řádění svaté inkvizice z neotřelého úhlu pohledu. Obejde se bez košatého příběhu, protože některé motivy – jako lidská hamižnost, bezmoc jednoho ve vztahu k mašinérii nebo děsivá síla ideologie, která zvládla prolézt celou společností – mohou inspirovat jen při svém letmém nastínění. Kladivo na čarodějnice v podstatě ukazuje to, co leckteré drama z koncentráku: lidské utrpení, které má svým způsobem nahrazovat „filmovost“ samotnou.

Vávrův snímek má ovšem několikanásobné štěstí v ohledech, které si žádný, sebelépe zahraný a tklivě nasnímaný konkurent nemůže obstarat. Zlověstné „kamínkem začít lavinu“ dokonale koresponduje s dobou svého vzniku a pohlavek inkvizici přeposílá do půlky šedesátých let ve středoevropském socialistickém ráji. Vávra zaostřuje na kříže i spisy proti kacířství a zprůhledňuje story přes zásadní religiózní reálie, jeho Kladivo přesto vůbec nepůsobí jako štvavá agitka proti církvi, náboženství nebo zašlé inkviziční instituci, nýbrž proti každému zlu, které se včas nezastaví. Převrácená a zneužitá idea Boha je ve filmu vlastně druhotná, což Kladivu předobjednává univerzální platnost.

Vávra, který sám svého času propagoval pravé socialistické hodnoty, režijně doslova běsní. Děsivost detailů, jíž režisér svým formálním vedením zpřístupňuje, je neuvěřitelná. Ať už sledujeme ústa Václava Lohniského, fanatické lpění na slovech nebo jeden jednoduchý přerod krásné dívky ve zničenou trosku, jsou to právě tyhle momenty, jež neobyčejně silně zastupují veškeré utrpení. Tragédii není třeba vidět celou, protože i atmosféricky zhuštěný, formálně odvážný a interpretačně nekonečně bohatý výsek z ní pomotá hlavu. Nesnesitelně depresivně, stejně tak ale i svým způsobem nádherně.