Někdy se zkrátka vyplatí si počkat. Čas totiž pádí jako šílený a to, co se jednomu zdálo nemyslitelné, se najednou stává skutečností. Co na tom, že mezitím uplynulo víc jak 20 let? Na některé věci prostě není nikdy moc pozdě. Třeba na pomstu. Krvavá nevěsta Quentina Tarantina přečkala 21 let rozdělená na dvě části a ačkoli to jistě nikomu nebránilo spojit si oba díly do pěkného filmového večera plného odkazů na lehce pokleslé žánry filmového průmyslu, přeci jenom to nebylo to samé, jako vidět krvavý opus magnum Quentina Tarantina v jednom kuse - a navíc v kině. A vy tu možnost právě teď máte!

Představovat Kill Bill dnešnímu publiku by se mohlo zdát jako mlácení prázdné slámy. Šílené leporelo poskládané z těch nejikoničtějších sekvencí klasické školy akčních kung-fu filmů (ale i celé řady dalších žánrů filmové periferie) vtrhlo do kin v letech 2003 a 2004 jako dvoudílné tornádo a zacementovalo pověst Quentina Tarantina coby nevypočitatelného, lež komerčně úspěšného autora. Už tehdy ovšem Tarantino glosoval, že původně zamýšlel poslat snímek do kin jako jeden jediný celek, nicméně výkonný producent Harvey Weinstein (ano, TEN Harvey Weinstein) trval na tom, aby se film rozdělil na dvě části. Díky tomu se sice celý filmový zážitek proložil půlroční poločasovou pauzou, ale na druhou stranu to Tarantinovi umožnilo nechat film prakticky ve finálním sestřihu, aniž by musel snímek drakonicky zkracovat a přestřihávat. A to je zatraceně dobře.

Kill Bill: Kompletní krvavá aféra: FOTOGALERIE

Na uvedení do kin v takové podobě, v jaké to Tarantino původně zamýšlel, jsme si tak museli počkat až do loňského (resp. letošního) roku, kdy se Kompletní krvavá afére dočkala celosvětové distribuce, nicméně Tarantino v mezidobí nezahálel a stal se z něj jeden z nejosobitějších filmařů v Hollywoodu. A vy máte díky tomuto dvacetiletému časovému tunelu jedinečnou možnost podívat se na jeho tehdejší tvorbu zcela novýma očima. Tato až transcendentální zkušenost tvoří jedno z mnoha lákadel, proč si tento téměř pětihodinový filmový maraton dopřát. Lákadel, které ani po letech neztratily nic ze svého lesku a byť se filmařské řemeslo (i Tarantino sám) za tu dobu samozřejmě posunulo, podtrhují nadčasovost Tarantinova krvavého baletu a jeho téměř vizionářskou schopnost vytrhnout filmové pásmo z jemného přediva času.

Tarantino už dávno není tím maniakem z videopůjčovny, jehož historky z podsvětí vyrazily tehdejšímu obecenstvu dech. A ačkoli i jeho „nová“ vlna velkých filmových fabulací nepostrádá typické manické fáze, Kill Bill (a následný Grindhouse) představuje pomyslný vrchol a současně narativní předěl mezi jeho dosavadní a soudobou tvorbou. Chtělo by se až říct, že Kill Bill je jeho nejtarantinovatější snímek, plný sebevědomých až pohrdavě sebestředných forem, pomocí kterých Tarantino skládá poctu svým oblíbeným žánrům a současně kope diváka s rozběhem do rozkroku. Jak moc, to dokazuje krátké srovnání Kill Billa s předchozím Tarantinovým snímkem Jackie Brown (1997). I ona představuje fascinující filmařské zjevení bránící se klasickému žánrovému zařazení, tak typické pro mistrův rukopis, ale současně se prakticky minula s jakýmkoli diváckým zájem.

Ne tak Kill Bill. Ten sice v době svého uvedení neoslnil dobovými kritikami, ale diváci vzali kina útokem. A to navzdory tomu, o jak náročný až divácky nevstřícný film se jednalo. Jenom pro připomenutí – snímek šel do kin v době, kdy kinaři přehazovali tržby vidlemi a diváci plesali u titulů jako Pán Prstenů: Návrat krále, Shrek 2, Harry Potter a vězeň z Azkabanu a další podobné hity. Mezi nimi prostě působí Tarantinova vypalovačka mozků jako zjevení. Abyste mě nechápali špatně – já netvrdím, že se na Kill Bill nedá dívat jako na fascinující přehlídku klasických motivů asijských kung-fu filmů (ale i celé řady dalších žánrů), kde osamělý mstitel neohroženě pátrá po svých zapřisáhlých nepřátelích. Ostatně hektolitry krve cákající z plátna až na lidi do desáté řady jsou jistě součástí hollywoodského ohňostroje po dlouhá desewtiletí. Ovšem zjednodušovat Kill Bill na úroveň běžných revenge filmů typu Odplata s Melem Gibsonem (1999) by znamenalo nepochopit autorův záměr. A současně jeho bezostyšnou genialitu.

Tady zdaleka nejde o nějakou fanouškovskou glorifikaci gore festu ani prázdné vychvalování snímku, jehož obtížná stravitelnost může kdekomu zkazit filmový apetit. Kill Bill je fascinující dílo, jemuž čas dopřál ten luxus, aby dal vyniknout brilantní Tarantinově schopnosti propojit jednotlivé prvky tak, že se staly neopakovatelným filmařským příkladem toho, jak skládat poctu filmovým předlohám, aniž by se jednalo o bohapustou vykrádačku nebo uměleckou samohanu. Kill Bill je film řadící se do kategorie „poslední Mohykán“. Jde o umělecký anachronismus v té nejčistší možné podobě. Dílo stejnou měrou nadčasové jako extrémně dobové, oproštěné od všeho nefunkčního a sestavené z vybraných elementů té nejryzejší podoby. Ať už se u toho bavíte, nebo naopak trpíte.

Uvědomíte si to právě díky Kompletní krvavé aféře. Její roadshow verze vám dá nahlédnout do režisérova původního filmařského záměru, kdy se na vlastní oči přesvědčíte, jak to celé od začátku mělo vypadat. Vynikne u toho jedinečnost Tarantinova přístupu, ale i dechberoucí angažovanost hlavní hvězdy, neskutečně uhrančivé Umy Thurman. Obdiv k jednotlivým předlohám se v jejich společném úsilí (navzdory problematickým událostem v reálném životě) přetavil do něčeho velmi specifického. Do něčeho, co postrádá běžnou filmařskou racionalitu. Tarantino přitom do původního materiálu zasáhl pouze okrajově – do děje se vrací plná verze animovaného fashbacku O-Ren Ishii (Lucy Liu) o její cestě za pomstou a drobným zásahem do poslední scény v „první části“ Tarantino oddálil emoční dopad celého příběhu až do samotného finále. Poslední zásadnější odlišností je „fortniteovská“ stand alone bitka Nevěsty s Gogo Yubari, což berte jako přebytečný bonus, nikoli jako rozšíření kánonu. Naopak potěší některé přidané sekvence z anihilace Crazy 88, ale to jsou jenom několikasekundové drobnosti.

Časový odstup přinesl mimo jiné (bohužel) i mnoho skutečných historek z podsvětí týkajících se Weinsteina, Tarantina a Thruman, jejichž strašidelnost není o nic menší než u těch, které Tarantino vetknul do svých filmů. Ale navzdory jejich nepopiratelné společenské závažnosti z nich Uma Thurman vychází jako skutečná Nevěsta, jejíž pomsta na titulním Billovi (démonický David Carradine) a jeho smečce zabijáků (Vivica A. Fox, Lucy Liu, Michael Madsen a Daryl Hannah) je o to víc emotivní a mnohem živočišnější, než jak jsme si dovedli představit před dvaceti lety. S vědomím toho, co se kolem hlavní hvězdy filmu dělo, je její výkon v zrcadlení času ještě epičtější.

Přehrajte si trailer Spojením obou částí do jednoho jediného celku zřetelněji vynikne také odlišné tempo vyprávění v jeho jednotlivých pasážích, ovšem s tím, že dohromady tvoří Kompletní krvavá aféra mnohem kompaktnější a soudržnější útvar než jeho samostatní předchůdci. Díky splynutí prvního dílu a jeho neskutečně krvavého ohňostroje při likvidaci Crazy 88 s výrazně zamyšlenější druhou částí získá příběh zrady a pomsty netušený oblouk tyčící se jako Rhodský kolos široce rozkročený mezi dvěma tvůrčími obdobími Quentina Tarantina. Už jenom proto si Kill Bill: Kompletní krvavá aféra zaslouží vaši maximální pozornost.