O Kikudžirovi s oblibou říkávám, že je to taková japonská verze Kolji, přinejmenším v tom, že oba filmy cílí do podobných srdečních oblastí. Kulturní rozdíl je tu ale značný. Dovedete si představit, že buřtíka Chalimona otravuje na veřejných hajzlících pedofil, nebo že dobrotivý strýček Svěrák bez ustání vyhrožuje lidem kolem sebe a svého schovance okrádá, aby mohl sázet na cyklistické závody? Kdepak, hřejivost filmu Takeshi Kitana je v lecčems mnohem více odzbrojující.

Na jejích hrdinech není nic prvoplánově sympatického. Klučík Masao, který se na začátku prázdnin vydává hledat ztracenou maminku, je v podstatě lehce retardovaný a jeho nepravděpodobný průvodce, yakuzácký přidržtaška Kikudžiro, je zase absolutní magor a asociál – všem kolem vyhrožuje, všechny zneužívá a stará se jen o svoje pochybné dobro. Režisér a zároveň představitel hlavní role Takeshi Kitano ztělesnil v jeho osobě jeden z podstatných prvků své tvorby: výbojnou politickou nekorektnost, zlomyslnost a lakonický humor, který se často děje skrze specifický „výpustkový“ střih (viz geniální scéna v bazénu, z níž vidíme jen začátek a konec).

Kikudžiro úzce navazuje i na Kitanovu zálibu ve vypečených a ujetých hříčkách. Velkou část filmu tvoří komponované pásmo gagů, v němž se ekipa řádně bláznivých strýčků stará o pobavení traumatizovaného Masaa. Vyniká tu značná výtvarná nápaditost Takeshi Kitana, jež je sám praktikujícím výtvarníkem, vyznávajícím chagallovský pastelový naivismus.

Těžko uvěřitelné prolnutí křupanství, nablblosti, infantility, Kikudžirova cynismu a velmi osobních témat (vztah matka – syn) skládá dohromady jeden z nejroztomilejších filmů všech dob, který spolehlivě odzbrojí pokaždé, když mu člověk dá šanci. I díky fantastické hudbě Joe Hisaishiho, jejíž ústřední motiv nádherně opisuje ono nepravděpodobné dojemné chvění, které ze všeho toho řvaní, urážení a lumpáren vzniká.