Když Harry potkal Sally je notoricky uznávaným romantickým klenotem, jehož zařazení bylo vlastně jen otázkou času – přestože v lokálních domácnostech nikdy nevystoupil ze stínu Pretty Woman. Rozumní filmoví fanoušci ale dobře vidí, že za jedničkou mezi romantickými komediemi posledních dvaceti let netrčí prořízlá pusa Julie Roberts, ale ještě prořízlejší úsměv Billyho Crystala.

Harry a Sally jsou produktem šťastné shody okolností. Velká jména budoucnosti, která snadno identifikujete v titulcích, teprve čekala na svůj hvězdný okamžik. Proto se spolu sešli tři brzcí režiséři – lodivodem byl Rob Reiner (Misery nechce zemřít), scenáristkou Nora Ephron (Samotář v Seattlu) a kameramanem Barry Sonnenfeld (Muži v černém).

Meg Ryan ještě nebyla v láskyplném žánru okoukaná, takže její interakce s užvaněným Billym Crystalem mohla vyzařovat celých devadesát minut fluidum, které obvykle přisuzujeme osudovým láskám. Díky vypreparovaným dialogům (nic moc jiného tu nenajdete), ale i úsporné stopáži, se podařilo romantické oťukávání vyvážit do ideální míry humorem, jenž přitom ani na moment neklesá na úroveň výplňkové vaty, která oddaluje happy-end. Bonmotů je mnoho, ale beztak si ze všeho nejvíc zapamatujete fingovaný orgasmus uvnitř plné restaurace (mimochodem, asi nejslavnější vyvrcholení ve filmové historii).

S touhle dvojicí se prostě musíte seznámit, protože v rámci žánru asi nic dokonalejšího neexistuje. Skoro za dvacet let se z perfektního mixu humorného blábolení a docela seriózních poznatků k milostným záležistostem (ano, s hezkejma ženskejma se kamarádit nedá!) inspirovaly stovky filmů.

Dojemných flashbacků během finále i příjemného jazzového podkresu sice využily desítky předchůdců i následovníků, ale čisté preciznosti Harryho & Sally nikdo z nich, myslím, nedosáhl.