Kdyby dostal scénář ke Kdysi byli bojovníky do ruky Jan Hřebejk a nechal si do toho kecat od Petra Jarchovského, byla by tu další bezkrevná hořká komedie o lidských slabostech a neideálních vztazích. Naštěstí se tak nestalo. Lee Tamahori (ano, to je ten člověk, který natočil Dnes neumírej a xXx: Nová dimenze) se tématu chopil po svém. Kdysi byli bojovníky je film, který zdánlivě nemá co nového nabídnout do škatulky dramat o disfunkčních rodinách, ale už po pár minutách si divák musí sám před sebou přiznat, že něco podobného ještě neviděl.

Tamahoriho atmosféra ghetta plného špíny, alkoholiků a zoufalců je mnohem reálnější, krutější a intenzivnější, než u většiny podobných filmů. To samé platí i o charakterech hrdinů a když Jake vztáhne jen tak mimochodem ruku na svou manželku, člověku je až zle. Kdysi byli bojovníky přináší do otřepaných schémat realitu, brutální (ale rozhodně ne přehnané) násilí a skutečné emoce.

Není to však zásluha jen režiséra, ale hlavně herců. Temuera Morrison od prvního pohledu působí jako člověk, který dokáže jednou ranou své obrovité pěsti složit k zemi průměrného nosorožce a z jeho výbuchů nekontrolovatelné agrese člověka až mrazí. V jeho podání není Jake padouch, je to oběť systému, je to člověk, který se snažil udělat pro svou rodinu všechno, ale už zkrátka dál nemohl. Díky tomu, že nehraje jen „pěstmi,“ je jeho postava spíš tragickou, než zápornou. Rena Owen mu sekunduje naprosto bezchybně a ve společných scénách obou herců člověk jen těžko odtrhne oči od televize.

Když si do toho přičteme neokoukanou atmosféru toho skutečného Nového Zélandu a prostředí Maorů, máme tu pro středoevropana dokonalou filmovou lahůdku. Lahůdku, při jejímž sledování se vám možná bude chvílemi zvedat žaludek, ale nikdy na ni nezapomenete. A já doufám, že nám ji Česká televize ve svém filmovém klubu někdy v budoucnu znovu nabídne.

p.s.: Druhý díl s názvem Jak dopadají zoufalci? sice za Kdysi byli bojovníky zaostává, ale i tak za shlédnutí stojí.