Co chybí českým filmům? No bylo by toho víc, ale z těch nejdůležitějších věcí to jsou určitě kvalitní scénáře, režiséři, kteří se nebojí moderního přístupu a především snaha natočit něco, co nebude jen malé, hezké a české. Pokud mohu mluvit sám za sebe, ta poslední zmíněná „pepíkovatost“ mi vadí úplně nejvíce, protože při pohledu na to, co se u nás natáčí, člověk brzy dostane pocit, že si tvůrci myslí, že průměrnému divákovi stačí Bolek Polívka, Eva Holubová, dvě tři sprostá slova, pár lidových vtipů a obnažená hruď nějaké mladé poloherečky. Filmy, které by měly ambice podívat se i do zahraničních kin, třeba tam i něco vydělat a nejenom si dovézt cenu z nějakého festivalu na Kamčatce, tu zkrátka moc nejsou.

Kdopak by se vlka bál? je však čestná výjimka, po jejímž zhlédnutí budete mít dost možná pocit, že budoucnost nemusí být tak zlá. Během letošního roku u nás sice vzniklo pár slušných kousků a třeba v porovnání s Venkovským učitelem novinka Marii Procházkové na body prohrává, avšak režisérce se s jejím druhým filmem podařilo něco, po čem náročnější diváci, jimž nestačí rozchechtaný Václav Vydra nebo šišlající čerti, volají už hodně dlouho. Maria Procházková natočila komerční film, jenž je srozumitelný nejen Čechům a jejich sousedům, ale může – a dost možná i bude – se líbit prakticky každému.

Příběh, i když poměrně jednoduchý, je tu totiž univerzální a jednoduše srozumitelný pro všechny. Malá Terezka, která miluje pohádku o Červené Karkulce, vnímá krizi svých rodičů dětskýma očima a začíná si myslet, že její maminka je mimozemšťanka. To pochopitelně pravda není, avšak návrat milence z mládí ohrozí do té doby fungující rodinu snad ještě víc. Je nesmírně sympatické, že se Kdopak by se vlka bál? nepokouší reflektovat minulost, řešit všechny současné sociální problémy nebo lidově a lacině bavit. Film nemá přehnané ambice, chce jen a pouze vyprávět příběh, který je uvěřitelný, normální, chvílemi veselý, občas napínavý a ve správných chvílích i poměrně dojemný.

Scénář sice nic moc nového a objevného do žánru nepřináší, avšak funguje od začátku do konce bez větších problémů. Maria Procházková napsala svým hrdinům inteligentní a uvěřitelné dialogy a postavy tak konečně působí jako lidé a ne jako herci, kteří jsou nuceni předříkávat nesmysly. Možná, že zrovna tohle se na první pohled za nějaký výrazný klad pro film považovat nedá, avšak vzpomeňte si, kolikrát jste si v kině říkali „takhle sakra lidi nemluví.“ Pavel Řezníček a Jitka Čvančarová navíc odvádí velmi slušné výkony a i malá Dorotka Dědková je překvapivě poměrně fajn. V některých momentech, především při delších vnitřních monolozích, to sice trošku skřípe, ale bylo by dost nefér vytýkat to děcku. Díky slušnému scénáři, dobře napsaným charakterům a dialogům, které nešustí papírem a velmi dobrým hercům se člověk velmi snadno dostane do příběhu a hrdinové ho budou zajímat. A to také není u filmů s nálepkou Czech Made úplně obvyklé.

Čím však Kdopak by se vlka bál? překvapuje nejpříjemněji, to jsou technické kvality. Působivá kamera spolu s hodně zajímavou hudbou Jana P. Muchowa zadupávají do země audiovizuální průjmy typu Svatba na bitevním poli a ukazují, že i u nás je možné natočit film, který vypadá jako film a ne jako sestřih nepovedených záběrů ze seriálu Ulice. A detaily jako kvalitní postsynchrony, sladění zvuku a obrazu a podobně také v době, kdy režisérům o vteřinu zpožděné zvukové efekty žíly netrhají (viz. Hlídač č. 47), udělají člověku radost. Po technické stránce je Kdopak by se vlka bál? poctivě odvedená práce, u níž si není na co stěžovat a kde všechno funguje tak, jak by mělo. Maria Procházková v sobě navíc nezapře fakt, že má blízko k animovanému filmu a díky tomu se jí daří některé scény velmi příjemně a především zábavně animací oživit a zatraktivnit. Kouká se na to zkrátka hezky.

Bezchybný film to však není. O jisté neoriginalitě scénáře už řeč byla a fakt, že na rodinné problémy se tentokrát nahlíží z úhlu pohledu malého děvčátka, občas nestačí zakrývat jistou okoukanost. Důvod k odchodu ze sálu to však rozhodně není. Pro někoho však může být poměrně zásadním problémem role Martina Hofmanna, jehož „ničitel rodiny“ je tu až comicsově zlý a nesympatický. V jeho případě Procházková možná až příliš zbytečně tlačila na pilu a Hofmann tu je v podobné pozici jako Danny Trejo. Klaďák to prostě být nemůže.

Celkově je Kdopak by se vlka bál? obrovské překvapení a sám za sebe musím říct, že jsem si už hodně dlouho žádný český film takhle neužil. Nemám teď na mysli kvalitní scénář, dobré herce a výborné technické kvality. Spíš jde o to, že při odchodu z kina jsem měl velkou radost z toho, že se u nás konečně někomu podařilo natočit kvalitní komerční film evropské úrovně. Maria Procházková natočila něco, co může se vztyčenou hlavou promítnout úplně všude a co jí dvacet kilometrů na západ od Aše nikdo neomlátí o hlavu. Dobrá práce.