Katku jsem viděl už před osmi lety. Samozřejmě to bylo ještě v její televizní, hodinové verzi, v časech, kdy si kina a festivaly ještě nepodmanily snímky Marcela a René. Kdy se mladá feťačka Katka ještě nemusela hlásit na jejich místo… Už tehdy to byl nepříjemně intenzivní zážitek. Pamatuju si z něj možná až příliš – tak jako si každý musí pamatovat sebedestrukci docela pohledné holky, která skončí jako olezlá troska, uspokojující za prachy chlápky v autech. Brutální moc drogy nešlo na obrazovku vměstnat sugestivnějším způsobem. Už tehdy jsem se ale sám sebe tázal, jestli časosběrná, „šmírovací“ metoda opravdu jen zaznamenává, nebo spíš parazituje na lidském neštěstí. Přeci jenom platí, že čím větší průser potká hlavní postavu, tím větší šanci má dokumentarist(k)a, že z tématu vymačká strhující filmovou látku. To dilema jsem si nedokázal rozseknout dodnes. Jen vím, že v rámci časosběrné metody jej neumí snad nikdo otevřít tak působivě jako Helena Třeštíková. Už z traileru se line skličující atmosféra, v kině pak čeká pravé peklo. To mi věřte.
