Na Karate Kidovi jsem vyrůstal, ale to rozhodně není jediný důvod, proč bych si ho dovolil zařadit mezi Very Important Movies. Ostatně nevýrazný film by nezvládl zažehnout celou trilogii, jedno genderově prohozené pokračování a s výrazným časovým odstupem i seriálový fenomén na několika platformách, komerčně triumfující reimaginaci s Jackie Chanem a nakonec i solidní čerstvý crossover mezi těmito světy.

Jasně, je to naivní pohádka zejména pro mladší publikum ale skvěle šlape a funguje, proto taky zvládla odkojit hned několik generací diváků, kteří by rádi bojová umění, ale na Americké ninji, Kickboxery či, ehm, Raidy mají ještě dost času.

Karate Kid je vzorně vyváženou podívanou, jak by ne když ji režíroval přeborník přes sportovní dramata John G. Avildsen, který o dekádu dřív ustanovil žánrové formule v Rockym. Karate Kid sice nepracuje s existenciálními přesahy, které do svého průlomového bijáku narouboval Sylvster Stallone, ale jeho hrdina i tak snadno zvládne dolovat sympatie – Daniel „Danielson“ LaRusso neoslní muskulaturou, vypadá jako trochu vetchý, ba až neduživý mladík. Ale o to sladší je, když naplní sen každého mladého klučiny a stane se mlátičkou s pohárem, motorkou a sexy holkou.

Kulisy pro tuhle opojnou báchorku, jsou řesně doťuknuté, proto můžou fungovat napříč dekádami. Proti teen hrdinovi totiž máte drsnější, v očích mladého diváka opravdu hrozivou bandu protivníků, zprvu ikonicky navlečených do „strašidelných“ kostýmů kostlivců. A v jeho srdíčku najde rychle výraznou komůrku blonďatá krasavice Elizabeth Shue.

Definitivní perlou castingu je pak Pat Morita, ultimátní mentor éry, kdy mohli bojovou rachotu představovat drobní nehybní Asiati s výrazem filozofujícího Mistra Třísky. Morita funguje jako ideální dobrý dědeček s absolutní životní moudrostí a netušenými schopnostmi, které sice naivně, ale stále funkčně vybublají jen párkrát za celou trilogii na plátno. Na papíře malinko parodie na pozici mudrce z dalekého východu, ale v charismatickém Moritově podání (zasloužená oscarová nominace) sympatický ekvivalent Yody v lidské podobě.

Avildsen tenhle přesný set-up rozhýbává právě tak, jak je potřeba. S lehkým puncem komedie i romantiky, usedle, ale přesvědčivé ve výjevech z civilního života, ale s bezproblémovou úderností v momentech, kdy eskalují hrozby a zjevují se sportovní výzvy.

Avildsen tu samozřejmě vytahuje všechny ověřené finesy – od energických tréninkových montáží, až po efektní final punch (nic mi nepřišlo víc cool než kopačka po výskoku z jedné nohy!) – a i když to ve výsledku je pohled na karatistická klání zhruba stejně věrohodný, jako je v Čelistech analyzován život žraloků, maká ukázkově po celé dvě hodiny.

Výsledkem je úderná a zábavná bojově sportovní oddychovka, kterou je za mě škoda jen nostalgicky tolerovat. Protože v rámci svého ranku patří k těm nejvyspělejším snímkům, jež prostě musely v osmdesátkách parádně zabírat… a jako motivační jednohubka obstojí i dnes.