Richard Burton, Clint Eastwood a nekonečná zásoba dynamitu proti menší armádě nácků? Jó, kde ty časy jsou. To se zrovna psala šedesátá léta a Hollywood pochopil, že už si může dovolit slušná akční jatka. Do služby proto nastoupil James Bond, který nešel pro ránu, kulku nebo pořádný výbuch daleko. A vedle něj vesele vzkvétal subžánr „men on a mission“. Kdo náhodou netuší, co to je, tak jde o přezdívku válečných filmů, v nichž se parta ostrých hochů vydává za nepřátelské linie, aby řádně zatopila druhé straně (samozřejmě stále „populární“ nacisté). Šedesátky v tomhle stylu rozjela Děla z Navarone, a už se zdálo, že je podobně kvalitně uzavře Tucet špinavců. Jenže v tu chvíli se zjevil Brian G. Hutton a rozhodl se předvést, že to všechno jde ještě o něco nabušeněji.

Vzal proto ukecanou hereckou legendu a mlčenlivou westernovou hvězdu, a poslal je na procházku do rakouských Alp. Jedno zasněžené vysokohorské městečko, jeden hrad na skále nad ním a jeden americký generál v zajetí, čekající na záchranu. Jednoduché jak facka? Přesně tak. Bohudík ale jen prvních pár minut, po kterých film odbočuje na naprosto nepředvídatelnou trasu. Huttonův snímek totiž není klasikou žánru jen kvůli šikovnému hereckému obsazení. Jsou tu dva jiné důvody. Tím prvním je klikatý scénář, který se nezdržuje s obvyklou představovačkou postav a vrhá nás rovnou do nebezpečné mise. Díky tomu člověk nikomu nevidí do karet a na stoprocentně využité dvouapůlhodinové ploše se kolikrát nestačí divit, jak chytře je s ním zametáno.

Druhým je potom akce, kterou se ve filmu opravdu nešetří. Sice jsou tu klasické šedesátkové propriety jako zadní projekce a očividné kaskadérské záskoky (Burton a Eastwood filmu přezdívali Where Doubles Dare). To všechno je ale třeba brát jen jako nutné zlo, díky kterému si mohl film dovolit tak troufalé měřítko. Odpaluje se všechno od aut, přes letadla až po celé domy. Pravidelně se devastují veškeré dostupné interiéry. A hodinový závěr je vlastně jedná velká přestřelka. S mlácením se na lanovce, s po zuby ozbrojenou blondýnou a především s Eastwoodem, který kropí nácky z dvou samopalů najednou a zajišťuje si tím zdaleka největší bodycount svojí kariéry.

Kam orli nelétají je zkrátka malé akční inferno, které zvládlo technické nedokonalosti své doby bohatě vyvážit zajímavým příběhem a nádherně tíživou atmosférou válečného Rakouska. Zároveň je to nejoblíbenější válečný film Stevena Spielberga (hlavně ve třetím Indym je inspirace jasně viditelná) a také přímý zdrojový materiál pro Tarantinovy Hanebné parchanty. To je snad dost důvodů pro to, zacementovat ho v téhle rubrice. Snad si odtud najde cestu k mladým filmovým nadšencům, kteří by jeden z nejlepších špionážních thrillerů/týmových válečných akčňáků mohli docenit i dnes.