Tahle komediální klasika už brzy oslaví sto let, což je informace, se kterou se musí pracovat, pokud si Kachní polévku pustíte. Groteska z roku 1933 rozhodně nevypadá jako dejme tomu Metropolis nebo jiné podobné filmy, ale jen v ní většinu času pobíhá pár lidí v levných kulisách a dělá bordel. A občas zpívají. Jenže to dělají nejenom vtipně, ovšem tak, že člověku dost rozšíří žánrové obzory a i přes stáří a v jistých směrech jistou těžkopádnost musí na konci pokývat divák hlavou s uznáním, že tohle je legenda. Očividně si to totiž myslí i komediální hvězdy současnosti. 

Čtyři bratři Marxové tu pobíhají po plátně a dělají humor, což je fajn vzhledem k faktu, že každý z nich to dělá malinko jinak. Groucho v té nejhlavnější roli amatérského ukecaného diktátora nezavře pusu a překvapuje vypointovanými průpovídkami, u kterých dovede během vteřiny zcela změnit vyznění celého dialogu nebo scény. Chico sype z rukávu jednu hlášku za druhou a obvykle jsou postavené na chytré hře se slovy a výslovností (umět dobře anglicky je v tomhle případě nutnost, protože titulky si se vším neporadí) a Harpo tradičně mlčí a zkouší to přes klaunství, rekvizity a okouzlující divnost. A Zeppo… no ten jediný se chová víceméně normálně. 

Proč se tu o nich rozepisuji? Částečně proto, aby si člověk uvědomil, jak tihle bráchové před kamerou fungovali a výtečně se doplňovali, hlavně ale kvůli tomu, že právě u Kachní polévky je vidět, jak moc měla jejich různorodá komika vliv na následující generace filmových srandistů. Woody Allen se k bratrům Marxovým rád odkazuje a jeho nejšílenější komedie jako Banány by klidně mohly vzniknout s nimi v hlavních rolích. A brilantní allenovské dialogy hodně připomenou to, co srandovně blábolí Groucho. Staré filmy Steva Martina a jeho výkony v nich mají s Marxovými taky podezřele hodně společného, stejně jako do jisté míry Diktátor Sachy Barona Cohena. A to, co beze slov předvádí Harpo, jenž rád bezdůvodně ustřihuje ostatním kusy oděvů a v kapse nosí příruční letlampu, zase očividně inspirovalo Jima Carreyho. 

V komedii lze jen těžko vymyslet něco úplně nového a určitě nechci pozdější generaci komiků obviňovat z vykrádání Marxů (a možná ani Jana Wericha, protože scéna u zrcadla… no uvidíte). Ale je fascinující sledovat, jak se v jednom filmu, respektive v jedné herecké bandě, potkalo tolik zcela unikátních přístupů k filmovému humoru, ze kterých do velké míry vychází žánr do dnešních dnů. A taky potěší fakt, že nad výtkami, že Kachní polévka není i přes své téma tak štiplavá satira jako Chaplinův Diktátor, mávali Marxové rukou s tím, že se o nic takového nepokoušeli a zkrátka chtěli jen natočit obyčejnou srandu. I když takovou, kterou Mussolini považoval za útok na svou osobu a nechal ji v Itálii zakázat. Fašouni holt nemají smysl pro humor.