Mdlá trailerová kampaň Jurského světa 2 nadělala paseku jak v myslích diváků, tak v samotné redakci MovieZone, takže když jsem přišel z kina (v Rakousku řádí prehistorické zrůdy už od minulého týdne), okamžitě se začalo řešit, jestli nedávám další sedmičku jen tak ze setrvačnosti, nebo snad nedejbože proto, abych někoho neférově nalákal do kina na hromadu trusu dinosauřích rozměrů. I proto jsem se na tuhle recenzi raději náležitě vyspal. A víte co? Pořád je to sedmička.

Obří tržby Jurského světa si o pokračování v podstatě samy řekly, bez ohledu na názory diváků. A tak se relativně rychle upekl sequel s původním castingem (ať už jde o lidi nebo dinosaury), který už ze zásady nemůže překvapit. Kouzlo předchozího comebacku je fuč a upoutávky skutečně nedokázaly podojit charisma hlavních hrdinů, takže proč vlastně chodit do kina, když pomineme polehčující okolnost, že půlka června v tuzemských multiplexech nic jiného nenabízí? Rád bych na tomto místě připomněl, že filmy z Jury byly vždycky víceméně nekomplikované blockbustery brnkající na strunu eskapického dobrodružství. A to se pod taktovkou J.A. Bayony daří i nejnovějšímu přírůstku.

Jurský svět: Zánik říše: FOTOGALERIE

Jurský svět 2 otvírá poměrně generickou scénou, která by se vyjímala spíš v remaku Čelistí, ale kdo by se snad bál, že Bayona zavede sérii do temnějších vod, ten si musí počkat jen nějakých deset minut na Chrise Pratta stavějícího svoji vysněnou chalupu. Trámy a pilu samozřejmě rychle vymění za samopal a odzbrojující úsměv, protože ostrov z jedničky se prohýbá pod sopečnou apokalypsou a dinosaury je třeba zachránit, aby se mohli vysadit na nějakém jiném ostrově, tentokrát už jako obyvatelé nikým nerušené přírodní rezervace a nikoliv hvězdy lunaparkové zoologické zahrady.

Tuhle záminku samozřejmě kravaťákům nikdo nebaští, takže se film po krátkém návratu na Isla Nublar promění spíš v remake King Konga a z přerostlých zvířátek jsou opět pouhé exponáty. Zápletka jako taková je dost omšelá a nikterak jí nepomáhá ani absence nových výraznějších postav. James Cromwell jako miliardář Lockwood, génius a kamarád původního zakladatele Hammonda, je tu spíš na ozdobu, noví parťáci Owena a Claire slouží jako generátory bezmocného ječení a nový zlý dinosaurus musí mít na krku žlutou šmouhu, aby ho divák vůbec rozeznal od těch ostatních.

Dinosauři přesto zůstávají srdcem snímku, ačkoliv z nich diváci nebudou tak paf jako před třemi lety. Nevinil bych z toho Bayonu, který se kamerovými kouzly snaží CGI atrakce prodat seč může. Nějakých 170 milionů rozpočtu už zjevně nemá takovou hodnotu jako před lety, takže se většina filmu odehrává v noci, což neprospívá barevné paletě a neumožňuje “prodat” ještěrky tak, jak by si zasloužily. Už kvůli tomu byste mimochodem měli vynechat 3D, protože těch pár scén “in your face” za to mžourání v pološeru nestojí. I přes absenci nějaké technologické vychytávky ale má snímek pár wow momentů, jakkoliv jsou občas vykradené z předchozího filmu.

Tvůrci se snaží Jurský svět otevřeně citovat a hlavně scény s T-Rexem nebo Blue k tomu svádějí, takže jim lze absenci překvapení vyčítat jen napůl. Zrovna Blue je důležitou figurkou v celém příběhu, který má ovšem větší ambice, než zvládne jeho tempo unést. V závěru na vás např. tvůrci zaútočí twistem, jenž uprostřed adrenalinové honičky vyzní zcela naprázdno. A dokonce i rádoby hluboké myšlenky v prodlouženém cameu Jeffa Goldbluma jsou smíšenými signály, protože vnímavější divák netuší, zda v případě “tvrdohlavého lidstva, které se ne a ne poučit z vlastních chyb a honí se za krátkodobou vidinou zisku” mluví Goldblum opravdu o lidském pokolení, nebo jen o hollywoodských producentech.

Jurský svět 2 přesto není rychlokvaškou pro čínské publikum, která si zaslouží v západních kinosálech kriticky prohučet. O komerčním úspěchu nelze pochybovat, i kdyby sequel s podtitulem Zánik říše zavrávoral, bohatě se zaplatí z celosvětových tržeb (nezapomínejte, že jednička vydělala mimo USA přes miliardu dolarů). A já jí ten úspěch i přes mírný sešup přeju, ačkoliv poslední záběr filmu naznačuje, že trojka pravděpodobně předznamená opravdový (v pořadí už druhý) zánik dinosauří říše, alespoň do doby, než se tuhle nesmrtelnou frančízu pokusí za další dekádu vzkřísit někdo další. Dvojku ovšem nechválím v předtuše toho, že by snad mohlo být ještě hůř. Rád bych připomenul, že jedničku považuji za ukázkový příklad jednoduchého dobrodružného filmu, co dokázal vyvážit humor i napětí, vrátil do hry ten spielbergovský nádech fantastična a skvěle zužitkoval Chrise Pratta.

Jurský svět byl přesně ten comeback, který prostě “jen” nabídnul fanouškům to, co chtěli vidět. Mnozí recenzenti to považovali za líný postup a filmu trochu nespravedlivě naložili. Pokud jste se přikláněli na jejich stranu a Jurský svět považujete za průměrné řemeslo bez myšlenky, pokračování váš názor zaručeně nezmění. Bayona ovšem pokračuje v nastoleném trendu a i s podstatně slabším scénářem nabízí rychle plynoucí dobrodružství, jež možná svou schematičností evokuje devadesátky, ale totéž se dá říct i o přehledné akci, černobílých vedlejších postavách a povědomých one-linerech. Americká kritika je na tuhle recyklaci poměrně alergická, což dokazují vlažné ohlasy ze zámoří, ale my v Evropě tohle retro milujeme. A pro mě osobně je tohle zpátečnictví jednou, dvakrát do roka uprostřed blockbusterové sezóny docela osvěžující. Ono nemusí být všechno za každou cenu edgy a trendy. Tím producenty nechci omlouvat, ale tahle dinosauří sázka na jistotu se prostě může spoustě lidí zavděčit.

Co tedy povyšuje “šestkovou rutinu” na “sedmičku se vztyčenou hlavou”? Bayonův talent (scéna s bubákem v dětském pokoji je komorní, ale vlastně funguje lépe než desítky dinosaurů utíkající po louce s emmerichovskými explozemi v pozadí) a hlavně snaha nijak nemaskovat přirozenou náturu Jurského světa. Comeback totiž už před třemi lety v post-spielbergovském světě útočil povrchním blockbusterovým nákypem, ovšem dovedeným k řemeslné dokonalosti a po okraj natřískaným snadno stravitelnými (a také snadno vypuditelnými) hláškami a atrakcemi. Dvojka neslibuje nic jiného a vyloženě zklamaní z ní budou snad jen ti, kterým v myšlenkách pořád ještě rezonuje originál z roku 1993 a tvrdohlavě se dožadují návratu starých dobrých časů.