Jak prosím? Rytírna a navíc pajcnutá detektivkou? Původně zamýšlená pro televizi a nakonec přenesená na kinoformát? Na zlatém podnose servíruje TV NOVA? No promiňte mi mou skepsi, vážení... V hlavní roli Karel Roden? Hm. Režie Petr Nikolaev? Že by se karta obracela? Ale kdeže, to jen marnivá paní štěstěna si s námi pohrává a skrývá skutečnou podstatu pokusu českých filmařů vrátit se ke středověké látce, kterou se tuzemská kinematografie v 60. letech nesmazatelně zapsala do dějin.

Píše se 13. století a na královské stolici sedí král železný a zlatý, čili Přemysl Otakar II. Toho zlobí nenechaví sousedi cizozemci, jakožto i dovádivá česká šlechta, jež si hledá lecjakou záminku k nezbedným alotriím. Na severu Čech se nicméně schyluje k průlomu, to když znesváření Hynek Berka z Dubé a Markvart z Vartemberka chystají slavným sňatkem svých dětí stvrdit smír. Král na místo zásnub vysílá věrného zástupce koruny, Oldřicha z Chlumu, výkonného a chytrého státního úředníka, jakých se dnes nedostává. Aby byla detektivka, nesmí chybět mrtvola a záhady. Během pár minut počet nebožtíků utěšeně naroste, objeví se obligátní pokoj zamčený zevnitř a ve filmu to začne vřít...

Bohužel nikoli napětím, jak by se u detektivky slušelo. Jménem krále je už ze své podstaty generálním přehmatem, vždyť každý divák začátečník snad ví, že aby detektivka uspokojivě fungovala, musí svádět z cesty a klamat tělem. Jenže scénář Nikolaevova snímku byl slepen natolik hajdalácky, že všechny záhady už předem odhaluje panoptikem průhledných postav. Záhy není pochyb o tom, kdo je zloduch a kdo hrdina a nezbývá než si pospojovat indicie a vyluštit primitivní tajenku. Vlastimil Vondruška navíc celou záhadu slátal z těch nejzákladnějších detektivních klišé, která nemohou diváka oklamat a nabídnout nějakou alternativní verzi rozluštění (a tím alespoň iluzi napětí). Oldřich z Chlumu svými brilantními dedukcemi mimoděk připomene zašlé časy, kdy pražské kriminálce vládl rukou pevnou a laskavou Honza Zeman. Většina pokusů o zvrat a překvapivost budí v lepším případě shovívavý úsměv. Jako když vám někdo s přehnaným zápalem sděluje to, co už dávno musíte vědět.

Druhý výrazný problém filmu tkví v pojetí dialogů. Scénář stylisticky brousí od archaických větných konstrukcí až po obecnou češtinu a výsledek nemůže být jiný než tragický. Herci se své postavy pokoušejí uchopit v jednotící stylizaci, ale chvíli jakoby se hrálo naivní historické drama, chvíli zase současná komedie. Nikolaev navíc v dialozích zhusta volí detail, což jen zesiluje hrozivý dojem nepřesvědčivosti replik a okaté přehrávání všech zúčastněných. V takto nastolené situaci nejde ani tak o to, kdo z herců bude jednooký mezi slepými, ale kdo bude slepý ze všech nejméně. Z tohoto pohledu lze chápat obsazení Markéty Hrubešové do dramatické role femme fatale jako jediný podařený detektivní tah. Její patetické neherectví září jako svícen a pod svícnem... však víte.

Jménem krále modelově zastupuje film, který snad mohl fungovat jako televizní zákusek po nedělním obědě se všemi klady a zápory. Provedení je laciné, výprava vysloveně spartánská, hudba uměle nedobová a vyvrcholení v podobě božího soudu choreograficky na úrovni výstupu opilých šermířů za obecním výčepem. Úporná snaha do chabé detektivky propašovat i něco z historického kontextu (jmenovitě spor šlechticů a krále) naráží na nepřeklenutelnou bariéru amatérských dialogů a nepřesvědčivého zpracování, které by se snad hodilo pro televizní pohádku, ale rozhodně ne pro film, kde se vedou řeči o bohu, šlechtické cti a královském majestátu.