Léto je nejlepší. To stmívání o desáté. Ty sluneční paprsky ohřívající orosené půllitry. Koupání v rybnících a zchlazení v potůčcích i říčkách. Nanuky, zahrádky a holky v minisukních. Stažený okýnka v autech, koncerty pod širým nebem, šlapání na kole i zevlení na vesnicích. Povalování se na loukách, procházky v lese, sbírání jablek a třešní u silnic i štrádování po polích. Teplo, slunce, feel-good pohoda. Volnost, rovnost, bratrství, v dokonalosti i daleko od Francie.

Miluju léto. A miluju i Jízdu. Protože pro mě krásy léta dokáže vystihnout jako nic jiného. Nejspíš v tom bude mít prsty i to prázdninové brázdění jižních Čech na kole, v kanoích i autem v časech mého dětství – ale žádný jiný film v mých očích nedokázal zachytit esenci léta tak opojně jako právě Jízda. Nebudu zapírat: Stačí mi vidět i krátký klip a zvládnu se jednak dojmout bažením po těch letních měsících a zároveň se ustrnout nad tím, že jejich půvab někdo zvládl zachytit s takovou lehkostí i nadčasovostí.

Pochopitelně, jestli nějaký žánr je předurčen k vystižení letní nálady, je to road-movie. Nic proti romancím a nejlépe pak prosluněnému Dej mi své jméno, ale nic nepůsobí tak svobodně, podmanivě, s návykovou volností jako právě bezcílné pojíždění v rámci road-movie. A co může být ještě svobodnější a působivější než pojíždění v kabrioletu, přesněji v levné káře před rozpadem s vlastnoručně uříznutou střechou. A jen s kámošem na vedlejším sedadle a s holkou, která naprosto náhodně seděla u krajnice.

Jasně, Jízda je takový vlhký sen každého kluka z šovinistických časů - s kámošem projíždíš krásnou krajinou, slunce svítí, přeháňky osvěží, vítr vane do vlasů, z rádia hrajou návykový fláky a brzo si sedne na zadní sedadlo krásná, hubená a sotva plnoletá zrzka v průsvitných šatičkách. A začne škádlit nejen hormonálně.... A dost možná se nechá nakonec i šoustnout. Opravdu typický vlhký sen.

Zhmotní se ale s neopakovatelnou přirozeností. S autenticitou i lehkostí. Jan Svěrák s tehdy ještě kamarádem kameramanem F.A. Brabcem, toho času na vrcholu kreativních sil (ano, daleko od Gumpů a Vánočních Kameňáků), natočil Jízdu jako volné letní dobrodružství, se štábem čítajícím všeho všudy devět lidí. Včetně jich samých.

Po nejdražším českém filmu, jímž se stala jejich předchozí megaprodukce Akumulátor 1, se pustili mladí a neklidní týpci s dokonalým citem pro filmovou matérii do svobodomyslného snimku od srdíčka, točeného s minimálními náklady, na prošlý filmový materiál (ta žlutá barva je ale d-o-k-o-n-a-l-á!), se třemi herci a jednou károu. A v tomhle málu se mohlo urodit VŠECHNO.

Skákalo se autem do pole, mluvilo se s místními, navštívila se Zlatá koruna a projelo se nad Vltavou i kolem Temelína. Slunce píchalo do nápojů, Geislerka se tvářila vilně a Renč poskytl nejen antagonistu, ale i jakýs takýs dramatický oblouk. Ale stejně všechno zařídily ty horké pohledy do polí i alejí, přirozená interakce mezi protagonisty a nestárnoucí soundtrack od Buty Radka Pastrňáka, který zvládne člověka vynést nejen do nebe nad Táborskem a Jindřichohradeckem, ale klidně až do Tramtáryje.

Jízda je dokonalou esencí léta, perfektním vystižením všech jeho krás, svodů i svobod. Je to subtilní, přesto famózní podívaná, jejíž ryzí povaha se zvládla výjimečným způsobem otisknout do výsledného tvaru. Je to skromné, nečekané, ale tím spíš nefalšované mistrovské dílo, jaké by chtěl každý napodobit – a pár naivků to i zkoušelo – ale na téhle ryzí a nestárnoucí úrovni to už nikdo nikdy nedokáže.