Stejně jako si Stone vybírá kontroverzní témata, a jak si užívá svou úchylku k přehnané stylizaci a hodně nekonvenčnímu pojetí, dokáže zaskočit seriózní prací s citlivým materiálem. V JFK se vyvaroval veškerých excesů s filtry, ke kterým se tak často uchyluje, a upřednostnil scénář. Příběh samotný je dost zajímavý na to, aby se o něm dalo polemizovat několik hodin - Stone se nakonec zastavil na třech a dokázal během nich perfektně vystihnout dobovou atmosféru, vymalovat hloubku postav a proklepnout většinu problémů spojených s tématem.

Nic mu není svaté, pouští se do kdekoho a nebojí se konspirovat i tam, kde to už na první pohled není možné. Přes zjevně subjektivní interpretaci události však dokáže divákovi vnutit svou fikci tak, že si připadáte, jako by vám předkládal holá fakta. Osvědčuje se jako skvělý vypravěč, jak z hlediska scénáristického, tak jako zručný režisér s taktovkou v té správné ruce.

Nezvykle dlouhá stopáž s ním uteče závratnou rychlostí. V mnohém tomu pomáhá naprosto strhující výkon Kevina Costnera, završený působivým závěrečným monologem. Stone každopádně dokazuje, že má pro interpretaci historických událostí neopakovatelný cit. O co složitější látku mu předložíte, tím lépe jí zpracuje, čehož je JFK nezvratný důkaz. Oscilaci mezi dokumentem a fikcí „zastavuje“ u sugestivního zpracování, symbiotické práce s hereckým ansáblem a výstižného scénáře (a abychom netroškařili, vyniká i pastelová kamera a naprosto geniální střihová skladba).

Dneska už Stoneovi věří málokdo, JFK však připomíná, že někde hluboko v jeho „zvrácené“ mysli je ukrytý filmařský génius. Stačí jen aby se na povrch prohrabal tlustou vrstvou šílenství a filmové paranoie.