Vánoce se blíží mílovými kroky, a tak stojí za to si připomenout osud hlavní hvězdy těchto svátků; i když správně bychom se jí měli zabývat spíše o Velikonocích, že. Letos však uplynulo celých padesát let od nejslavnější filmové adaptace jednoho z nejpopulárnějších muzikálů (či přesněji rockové opery). Díky své subverzivnosti, specifičnosti i nadčasové kvalitě hudebních výkonů je filmová verze Jesus Christ Superstar z roku 1973 dodnes velmi sympatickou podívanou a velmi vrstevnatým muzikálovým kouskem.

To ostatně naznačuje už úvodní rozestavění figurek na pomyslném herním poli, když skupina herců přijede doprostřed pouště, začne stavět kulisy a převlékat se do kostýmů. Na umělost a přehršel anachronismů se následně upozorňuje většinu děje až po závěrečný odjezd herců zpět do civilizace. Je to chytrý tvůrčí tah už vzhledem k omezenému rozpočtu ve výši zhruba tří milionů dolarů, který opravdu neumožňoval vznik plnohodnotného sandálového spektáklu. Nakonec to ale vůbec nevadí, jelikož přidaná meta-rovina naopak pomáhá upozornit na nadčasovost předloženého příběhu, který se může odehrát v libovolném časoprostorovém zasazení.

Navzdory tomu však snímek nepůsobí jako laciná amatérština a režisér Norman Jewison společně s kameramanem Douglasem Slocombem dokázali vykouzlit spoustu dechberoucích panoramat, v nichž se zdánlivá jednotvárnost pouště jeví poměrně barevná. Tomu napomáhají i pestré kostýmy v čele se zřetelně queer Herodem, díky němuž film nabývá až campových kvalit. Podobně vytrhující jsou i římští vojáci se samopaly, lešení namísto chrámu židovských kněží a samozřejmě i občasná zjevení stíhaček či tanků, asociující válečné aktivity se Satanem. O to víc je fascinující, že se Jewisonovi takto hravý tvar nerozpadl pod rukama a publikum se stále orientuje v proměnlivé dynamice vztahu mezi Ježíšem a Jidášem i nevyhnutelností obou jejich osudů.

Už první hudební číslo, jemuž dominuje syrový hlas Carla Andersona, ukazuje Jidáše izolovaného od Ježíše a jeho nejbližších. Pěvecká i herecká dominance Andersona nad poněkud unylým Tedem Neeleym trefně odráží fakt, že Jidáš je v muzikálu Tima Riceho a Andrewa Lloyda Webbera nesrovnatelně prokreslenější a zajímavější postavou než Ježíš. Zatímco jemnocitný Kristus bloumá pustinou v obklopení svých věrných, Jidáš bojuje s vnitřní rozervaností mezi obezřetným pragmatismem a horlivou vírou v Ježíšovo učení.

Právě obsazení Andersona jakožto jediného černošského herce v ansámblu přitom vyvolalo pozdvižení. Proč se v příběhu ze starověké Judeje vyskytuje černoch? A proč hraje tu zdánlivě nejvíc negativní postavu? První otázku lze snadno smést ze stolu připomenutím zjevné snahy filmařů o ahistoričnost tohoto výsostně uměleckého převyprávění závěru Ježíšova života. Druhou zase upozorněním na to, že v tomto výkladu není Jidáš oním banálně hamižným zrádcem, jak jej často představuje křesťanský katechismus – naopak zde vidíme Ježíšova nejupřímnějšího následovníka, který na rozdíl od prospěchářských apoštolů, přiživujících se na Kristově slávě, projevuje jasnozřivě oprávněné obavy.

Anderson i Neeley už měli zkušenosti s broadwayskou verzí muzikálu, a tak si společně s řadou dalších divadelníků zahráli i ve filmu. Nechybělo však mnoho a v roli Ježíše jsme mohli vidět Johna Lennona, Paula McCartneyho či Micka Jaggera, jejichž zapojení Jewison také zvažoval. Natáčení probíhalo v Izraeli a pro mnoho zúčastněných, často členů hnutí hippies, se jednalo bezmála o religiózní zkušenost.

Tou dobou, tedy počátkem 70. let, globální zájem o křesťanskou víru klesal, zato se stále častěji objevovaly filmy, jež s touto tematikou nakládaly volněji či rovnou způsobem, jenž by ještě nedávno nebyl myslitelný. Za všechny můžeme jmenovat Vymítače ďábla, který šel do kin pouze pár měsíců po Jesus Christ Superstar. Muzikál v kinech slavil celkem úspěch, vydělal téměř 25 milionů dolarů. Kritická obec reagovala chladněji, ale rozhořčení některých křesťanských skupin obviňujících filmaře z antisemitismu či kacířského vykreslení Krista bylo přece jen větší; a to navzdory faktu, že papež Pavel VI. film oceňoval jako výbornou reklamu na křesťanství. Ježíš, Jidáš, Marie Magdalena (ztvárněná skvělou zpěvačkou Yvonne Elliman) i další figury, každodennosti 20. či 21. století tak vzdálené, jsou zde totiž vykresleny barvitě a lidsky, se spoustou potřeb, pochyb i poklesků. Společně se zmíněnou meta-rovinou tak napomáhají vytvoření důležitých paralel mezi zaprášenými náboženskými texty a sociální realitou současnosti.

Zdařile provedené a popkulturně velmi dobře známé skladby (jež si vysloužily i nominaci na Oscara) podtrhuje přirozená, místy až nedbale působící choreografie, která nepůsobí přehnaně profesionálně, zato podporuje životnost postav obývajících tento zřetelně umělý svět. Zde je nejvíce patrné volnomyšlenkářství a uvolněnost celého snímku, díky němuž nepůsobí nejzákladnější příběh naší kultury přehnaně upjatě a do sebe sama zahleděně, ale naopak nabízí jeho stále přístupnou aktualizaci.