Novozélandský režisér Taika Waititi momentálně nemá v Hollywoodu zrovna na růžích ustláno. Po raketovém startu v podobě hitu Thor: Ragnarok a oscarem ověnčené laskomině Králíček JoJo se naděje do něj vkládané pomalu sypou. Čtvrtý Thor byl totiž přijatý hodně rozporuplně a jeho rozjuchanost vzbudila místy bezmála alergické reakce. Waititi je navíc stále oficiálně upsán jednomu z nadcházejících Star Wars projektů i hrané verzi Akiry pro Warnery, kde se ambicemi rozhodně nešetří. Není tak divu, že v mezičase sáhl po odlehčenější látce, u níž mohl popustit uzdu své fantazii a lásce ke ztřeštěnému humoru. 

Jeden gól inspirující se skutečnými událostmi pojednává o Thomasi Rongenovi, holandsko-americkém fotbalovém trenérovi, jenž si vybudoval jméno v americké MLS. Posléze však byl odejit a byla mu přidělena nevděčná role trenéra Americké Samoi, která se zrovna oklepávala z historicky nejvyšší porážky mezinárodního fotbalu 31 – 0 s Austrálií. Rongen se tak proti své vůli vydává na ostrov v jižním Pacifiku, aby během čtyř týdnů připravil číšníky a pracovníky z továrny na konzervy, kteří jsou mimochodem ve fotbalové reprezentaci, na klíčový zápas s Tongou, a dosáhl toho, aby vstřelili alespoň ten jeden gól, což se nikdy předtím nepovedlo. 

Jeden gól: FOTOGALERIE

Zní to jako klasický příběh o tom, kterak outsider povstane jako Fénix z popela a skrze odhodlání a několik emocemi nabitých motivačních proslovů se dosáhne kýženého cíle, případně jiné katarze, za doprovodu láskyplné hudby a vřelých objetí. A vyjma několika odboček tuto šablonu Jeden gól beze zbytku naplňuje. Waititi si je evidentně vědom toho, že jeho snímek se o zlaté plešouny rvát nebude, což má ale za následek i to, že film pak nemá moc čím překvapit. Všechny položky příběhů tohoto ranku si tu můžeme postupně odškrtávat a děj plyne právě tak, jak bychom to čekali. Problémem ale je, že tyto události se dějí spíš proto, že se dít mají, než proto, že by k nim něco vedlo. Fassbender v roli plavého trenéra nejdřív samozřejmě trénovat nechce, aby si to během jednoho posezení v bungalovu rozmyslel, aniž bychom ale věděli proč a co ho k tomu vedlo. Konflikty s jednotlivými členy týmu se konají, ale jsou vyřešeny mávnutím kouzelného proutku, a jakékoliv dramatické oblouky tu tak jsou zahozeny. 

Během filmu navíc vyvstává mnoho prvků, u nichž se zdá, že někam povedou, ale nakonec vyšumí do ztracena a dál se s nimi nijak nepracuje. Ať už jde o otázku víry, vztah hlavního hrdiny s jeho exmanželkou nebo jeho alkoholismus. Hrdina by samozřejmě měl mít traumatizující minulost, jež je v pravou chvíli odhalena, vzhledem k absentujícímu budování této linky se však vše jen v pravou chvíli zmíní, aniž by to poté mělo větší dopady. Mnohé je tu naznačeno, pak se nad tím ale zavře voda a děj se k tomu nijak nevrací, což pak působí nedotaženě a mdle. O věcech se tu mluví, prostě se tu stávají, ale většinou nemají na děj žádný větší dopad a jedeme tak dál podle šablony. 

I na tuhle hru se ale dá přistoupit. Jistota toho, co se bude na plátně dít, a absence výraznějších konfliktů (které i v těch Kokosech na sněhu byly), dávají pocit bezpečného prostoru pro to naladit se na hlavní devízu snímku, která je během stopáže i několikrát nahlas pojmenována. Je třeba vypnout hlavu a prostě si to užít. Pozitivita, sluncem prohřáté trávení času na pitoreskním ostrově se sympatickými obyvateli, potřeštěný humor a hra, která je hlavně od toho, aby si ji člověk užil, ne aby v ní vyhrával. Tato optika je ve filmu podsouvána tak často a nahlas, až je z toho zcela zřejmé, že tady bylo opravdu ryzím záměrem se jen pobavit s vypnutou hlavou. Waititi předkládá přiznanou feel-good oddechovku a nejspíš rezignoval na jakékoliv vyšší ambice i snahu o dramatizaci, a je na vás, zda se na to naladíte. 

Velmi tomu napomáhají extrémně sympatické vedlejší postavy, které tvoří povedený kontrast ke šlachovitému Fassbenderovi s žilnatými rysy. Prakticky všichni herci ve vedlejších rolích se instantně člověku zalíbí a je těžké jim nefandit. V tomto směru obzvlášť vyčnívá nebinární herečka Kaimania v roli první trans fotbalistky na mezinárodní úrovní Jaiyah Saelui, jejíž  postava ve filmu dostává mnoho prostoru, přesto se však kvůli výše zmíněné nedotaženosti zdá tento příběh nedokončený. A jak moc jsou Samoané vysmátí, tak je Fassbender zarputilý a kožnatý. Na roli cholerického trenéra se náramně hodí, přesto má ale člověk pocit, že jede jen na půl plynu a zpod blonďaté kštice a ztrhané rysy se mohlo vyždímat mnohem víc. 

Přehrajte si trailer Všichni víme, že Waititi je srandista a humory cpe i tam, kde by nutně nemusely být. Chybějící konflikty a dramata poskytují prostor je cpát kamkoliv, zdá se ale, že ani z hlediska bujaré vtipnosti není příliš co chválit. Jednotlivé gagy fungují, ale prošumí bez většího dopadu. V hlavě mi nezůstal jediný moment, na nějž bych s úsměvem na rtech vzpomínal, snad vyjma úvodní scény, kdy se Fassbender dozvídá o svém dalším osudu se Samoany. Pokud jste se tedy těšili na nadšené plácání se do stehen po celou dobu stopáže, ani toto vám Jeden gól neposkytne. Může ale nabídnout pohodovou oddechovku z fotbalového prostředí, která rezignovala na jakékoliv vyšší ambice.