Ruský film Jdi a dívej se předchází pověst jednoho z nejsilnějších (proti)válečných filmů vůbec a tvrzení, že něčeho takového v Hollywoodu nejsou schopni. Oběma se dá přitakat. Jdi a dívej se můžete vytýkat mnohé - pomalý rozjezd a jednoduchý děj, jsou tací, kterým vadí i jeho jednostrannost. Budiž, i tyto výtky mají své oprávnění. Přece jen je to lidské dílo, které bylo uvedeno do kin téměř před čtvrtstoletím. Málokdo má však odvahu popřít jeho filmařské kvality, jež podtrhly sílu závěrečného apelu. Významné postavení Klimovova filmu na všech databázích a velmi příznivé hodnocení (otřesených) diváků mluví za sebe.

Spolu se čtrnáctiletým Florjou se nedostaneme na žádné slavné bojiště 2. světové války, ale do běloruských rovin, kde se odehrávají příběhy, jež historiky po výtce nezajímají. Příběhy, jež vyvstávají až ve vzpomínkách a uměleckých dílech. Florja do osvobozeneckých bojů nijak významně nezasáhne, není z těch, jejichž hruď by se chvěla desítkami metálů za chrabrost.
Přesto je hrdinou už kvůli tomu, co zažil. A přežil.

Elem Klimov divákům hned na začátku vnutí svou perspektivu. Žádné kroužení vysoko nad zemí (viz častý přelet zlověstného výzvědného letounu), kam nedoléhá křik ani pláč a lidské osudy jsou zredukovány na hemžení mravenců, ale zkušenost z první ruky. Pěkně z bláta a od někoho, komu válka ještě nedávno připadala jako nesmírně dobrodružná aktivita. Zakrátko si však Florja během několika dnů prožije víc, než by kdy chtěl. Kromě probuzení mužné síly a erotického zajiskření i intenzivní setkání se smrtí v těch nebrutálnějších podobách. Společně s vyděšeným Florjou procházíme Běloruskem, díváme se (protože se máme a musíme dívat) a prožíváme beznaděj, naprostou bezmoc a také sílící zlost. On - a konec konců i my - zakoušíme pocity těch, který mají svázané ruce, ač jim srdce, mozek i vybičované smysly velí jinak. Časem však mysl odmítne na intenzivní obrazy zmaru reagovat a dostavuje se (milosrdná?) agónie...   

Právě osobní perspektiva nakonec způsobí, že se z filmu nikdy nestane agitka ve stylu "jak oni na nás, tak my na ně", jíž přetéka valná většina ruských válečných filmů. Jdi a dívej se je především o setkání nevinnosti s pravou tváří jakékoliv války, která navzdory konečnému vítězství vždycky byla, je a bude jen poražkou humanity.  Elem Klimov spojením fluidních obrazů, skvělé choreografie a netradiční hudby stvořil dílo, které snese označení "ruská Apokalypsa" a rozhodně by vám nemělo uniknout.

P.S. Film je v ČR k mání na discích z produkce "válečného nakladatelství" Řitka Video. Vřele však doporučuji dvojdiskovou britskou edici Nouveau Pictures se spoustou informací ze zákulisí natáčení.