K novému filmu Bruna Dumonta jsem přistupoval s krajní nedůvěrou. Spíše negativní reakce z Varů a především mé naprosté znechucení jeho loňskou Línou zátokou rozhodně ničemu nepomohly, ale s Janičkou vedle nešlápl. Rap-hardcore-metalový muzikál o dospívání Johanky (někdy také Jany) z Arku je přesně tak ujetý, jak byste od Dumonta čekali. A budou si to moci vychutnat nejen festivaloví diváci, i tenhle jeho snímek se totiž dostane do kin; zatím se hovoří o jaře příštího roku, ale možná se ho dočkáme i dříve.

Film sleduje ve dvou obdobích malou Janu - poprvé jako osmiletou, podruhé o pár roků později. Dívenka je přesvědčena o tom, že je vyvolená, a přemýšlí, jak to věrohodně dát najevo. Se svou kamarádkou i dalšími podivnými postavičkami francouzského venkova vede sofistikované religiózní dialogy, v nichž pochybuje o Bohu, člověku a vůbec o všem. Tematická serióznost přímo úchvatně nekoresponduje se vším ostatním. Dětští herci jsou záměrně špatní, přehrávají a deklamují absurdně složité repliky. Dospělí herci se zase občas neubrání nejistým pohledům do kamery či nechtěným úsměvům, v nichž se Dumont přímo vyžívá.

A muzikálové zasazení je pak mimo úplně. O hudbu se postaral francouzský divnouš Igorrr, který mimochodem bude koncem října koncertovat i v Praze. Kombinuje metal, breakcore, klasickou hudbu a žije se slepicí. Tenhle popis vám dá poměrně jasnou představu, co můžete očekávat, a je jasné, že to nic normálního nebude. Malé holčičky i jeptišky pohazují vlasy do rytmu ostrých metalových bicí a nejlepší postavou se stává Janin strýček, profilující se jako první rapper a tecktonik tanečník v dějinách. Hudební i taneční čísla však nejsou jen nečekaná a tematicky nepasující, nýbrž i záměrně špatná; nejednou jsou pohyby rozpačité či zcela mimo rytmus, o falešný zpěv a zmatenost ovšem také není nouze.

Dumont v podstatě využívá podobných metod jako v loňské Líné zátoce – tam parodoval degeneraci aristokratické třídy a vysmíval se prázdnotě žánru grotesky. Tentokrát si bere na paškál muzikál a přehnanou glorifikaci historických témat, ovšem tady to funguje. Janička i přes téměř dvouhodinovou stopáž nenudí a nebudí sebevražedné chutě jako Dumontovo loňské selhání. Přísnější střihačské nůžky by sice opět našly uplatnění, ovšem naštěstí stále přichází dostatek nových a bizarních nápadů, které dokážou zabavit. A také úžasné vizuální zpracování – Dumont si vystačí s pár jednoduchými lokacemi, které jsou však nasnímány velmi citlivě a poeticky a některé záběry ukazují vpravdě úžasný cit pro obraz. Aspoň tím se budete moct chlácholit ve chvílích, kdy budete nenávidět jeho neuchopitelný (ne)vkus. A koneckonců i můj, když tenhle úlet doporučuju…