Call me old fashioned, ale k Vánocům u mě krom chillování u stromku a požírání včelích úlů, popřípadě vosích hnízd, patří i zírání na skopičiny Tomáše Holého. Nesmí ale samozřejmě zevlit pod jezevčí skálou nebo za trnkovým keřem, ale řádit v honbě za svým novým fotříkem.

Pozdní tvorba Marie Poledňákové jde pochopitelně silně mimo mě, a to nejen „Líbací“ divácké hity, ale i Jak se krotí krokodýli – což byl návrat k oblíbené sérii v nehezkém a nevkusném, snad až prznícím stylu. Kvalitu originálů to ale nijak nesníží.

Jak vytrhnout velrybě stoličku je vynikajícím televizním filmem, který dosáhl nevídané úrovně, a to i v dnešním kontextu boomu quality TV a maximálních investic do zábavy na small screenu. Je to špičkový rodinný film, rozehrávající jednoduchá vztahová moudra v malebných kulisách, poháněný neskutečným komediálním dynamem v podobě Tomáše Holého.

Humor to jistě není extra sofistikovaný, oslňující intelektuálními přesahy. A jistě by šel rozstřelit jak z hlediska dobové „únikové“ společenské poptávky, tak i skrze poněkud obstarožní vztahové a genderové perspektivy (žena prostě potřebuje manžela a ten buď slintá jako hárající fena, nebo hárající pes, zvaný též Harapes).

Nenechte se ale mýlit přímočarými východisky – ten film je formálně naprosto suverénní (nechybí roztřesená kamera v sychravých kulisách v momentech psychických propadů či působivé odskoky do opery), chlubí se velmi efektivně vystavěným dramatickým obloukem, od úderné expozice až po nezpochybnitelně dojemné finále, a pečlivě pracuje s vývojem svých postav a jejich cestou ke štěstí.

Sympatické obsazení utáhne bez problémů dialogové jádro téhle feel-good výpravy, kterou ale na vyšší level vytahuje Holého nesmrtelná bezprostřednost, která umí stejně tak těžit emoce, jako zpříma bavit střelenými průpovídkami i zábavnými one-linery. Ne nadarmo se Holý stal jedničkou mezi dětskými herci v rámci celé domácí kinematografie. Cool Vašek navěky věků.

Pro film navíc výborně makají i zasněžené kulisy. „Intelektuál“ Macinka na ministerstvu životního prostředí sice aktuálně zrušil globální oteplování, jenže všichni, kdo mají rádi zasněžené hory a zimní sporty, moc dobře ví, jak trudná je většinu zimy realita posledních let – a že sníh bolestivě chybí a s ním i ty opojně bílé kulisy. Jak vytrhnout velrybě stoličku vám tu zimní idylku dá pocítit v maximálně opojné podobě, se závějemi, přívaly sněhu i namrzlými kolejemi pod krásnou retro mašinkou. A i když se tu leckdy koketuje až s bíle zavátým kýčem, jako kulisa pro tu rozvernou zimní pohádku to funguje luxusně.

Jak vytrhnout velrybě stoličku je sice záležitost nostalgicky přímá, ale stále nadmíru zábavná. Bezpečná zpátečka do starého dobrého zasněženého světa, kde na všechny problémy stačí jeden sympaticky trdlující klučina se srdcem na správném místě. Ta energie nevyčichla ani za půl století – a za to, jak mě dokáže spolehlivě a samozřejmě bavit napříč celým životem, má můj nefalšovaný obdiv.