Za posledních třicet let jsem Mráčka viděl snad šestkrát-sedmkrát. A vždycky mě znovu ohromil. Zprvu trikovou stránkou a perfektním sladěním hereckého týmu (hvězda vedle hvězdy, ale na každého se dostane, dokonce i na neviditelného profesora Ikebaru). Podruhé úžasnou vodnickou mytologií - cestuje se tu např. z výlevky do výlevky, což je skoro tak geniální teleportace jako v Jumperovi, ovšem méně pohodlná, protože občas musíte cestovat horkou vodou, když je v cestě nějaká nehoda. Potřetí pražskou poetikou malebných nábřeží a plováren, která po letech dokonale zapadá do fantasy přesahu celého filmu. A počtvrté třeba dnes úsměvnou komunistickou agitkou - vodníci se tu, podobně jako pohádkové bytosti ze Saxany, touží stát běžnými lidmi a zažívat běžné věci - třeba plnění pětiletky (podle maskované za lásku - k doktoru Mráčkovi, ale třeba i vlasti). Pro Libušku Šafránkovou, půvabnou vodnici Janu, to navíc znamená únik z pařátů kapitalisty Wassermana, který jen hromadí dušičky a tyje z práce svých poddaných (stejný podtón vykřesali soudruzi i z Vorlíčkových Tří oříšků pro Popelku). Na druhou stranu je skrývání vodníků před běžným světem a neustálé zatloukání hezkým příměrem k tehdejšímu klima.

Každopádně tu máme cestování vodovodní sítí, proměnu z vodníka v člověka a z člověka v rybu, mouku s ušima a následně nakynutou osobu o rozměrech severského trola. Tj. skoro stejně triků jako v prvních potterovkách. Rozdíl je v tom, že jsou to všechno optické hrátky, takže nijak nestárnou. A totéž platí o filmu jako takovém. Smršť nápadů a vychytaných dialogů, ke kterým si mnohdy přímo na place přisadili sami herci, s přehledem drží Mráčka ve filmové extralize. Velká škoda, že o tohle dědictví jsme po revoluci přišli, protože umění dělat z obyčejných věcí neobyčejné a zapracovávat pohádkové postavy do naší občas příliš ukotvené reality začal Hollywood objevovat s pořádným zpožděním. Vorlíček na vodníky navázal s parodií Což takhle dát si špenát, seriálovým Létajícím Čestmírem nebo Křečkem v noční košili. Byla to éra, ve které dostávaly zelenou i crazy nápady, tisíce mil vzdálené normalizační zaprděnosti veseloher jako Já to tedy beru, šéfe. Takže si jí přes všechen ideologický nános koukejte vážit, protože dnešní filmové produkci přes všechny její České lvy a plácání po zádech, s přehledem ukazuje prostředníček.