V našich končinách si rádi hýčkáme filmy, o nichž s nadšením hovoříme jako o naprosté klasice, která je bez kazu. Málokdy se však tyto vychtěné představy o oněch kultech setkávají s realitou. Častý výskyt filmu na televizním programu nedělního odpoledne a opakované plácání se do stehen nad roztomile komickou českou povahou ještě z filmu nedělá kvalitní pokoukáníčko. Proto je radost psát o filmu, o němž lze říci, že se v něm kvalita opravdu potkává s mohutnou oblíbeností u českého publika. Navíc jde-li o tak nevšední žánr, jakým je pubertální komedie.

Film Jak svět přichází o básníky jsem poprvé zahlédl ve chvíli, kdy se na něj rodiče koukali právě jedno nedělní odpoledne. V tu chvíli byl pro mě naprostým vrcholem komedie film Mr. Bean: Největší filmová katastrofa, takže bylo náročné pochopit, čemu se to ti směšně staří čtyřicátníci tak chlámou. První Básnici jsou nicméně oním filmem, do kterého člověk musí dorůst. Mohou totiž nebetyčně těžit z věku, v němž se s nimi divák setkává. Teenagerská komedie, kterou film beze sporu je, totiž dává vítaný prostor se s hlavními postavami radostně identifikovat, nebo s nimi nostalgicky a se slzou v oku vzpomínat.

Je to snadné i díky tomu, že prakticky všechny postavy, které se vynořují napříč celou básnickou sérií, jsou extrémně sympatické a skvěle zahrané. Štěpán a Kendy jsou v tomto filmu ještě mladí cucáci, jejichž boje se vším okolo zaplňují film jak přirozeně vtipnými situacemi, tak rozvíjením podnětných témat. Žánr komedie o pubescentech ve většině těží z jejich marnosti ve snaze dosáhnout rande či koitu. Jak osvěžující je tedy to, že už v osmdesátých letech přichází snímek, v němž hlavní pubertální postavy nejsou tragicky hloupé, ale naopak nadané a moudré, a přesto nadržené. Vždyť právě díky konfrontacím s dospělým světem vůkol kouzlí film nejeden úsměv na tváři. Štěpán a Kendy totiž lidi a události okolo sebe trefně glosují, neboť pro to mají nesporné vlohy – oba jsou totiž talentovaní umělci.

Nesnaží se získat chlast na mejdan nebo se dostat spolužačkám pod kalhotky. Vystačí si s tím, že chtějí zapšklým konzervativním dospělákům ukázat, že jejich hlas by měl být slyšet. Že náctiletí nejsou jen věčně nadržená studnice rozbouřených pudů, která by bez froté ručníků nepřežila, ale mají co říct, a chtějí to říct novým způsobem. Proto je potřeba na maloměstě projevit své umělecké vlohy a předvést Lesní pannu aneb Cestu do Ameriky v novém hávu. Klasika v moderním pojetí. Okouzlující nicméně je, že přes všechnu vyspělost hlavních hrdinů jde pořád o čisté teenagery, kteří pro svou první lásku vyhazují pojistky, sledují ji klíčovou dírkou při převlékání a píšou pro ni básničky. A nakonec se skrze poetické dvoření se a zamilované tokání pod okny za doprovodu skvostně romantického soundtracku pod tu peřinu opravdu dostanou.

Málokterý film z našich končin vystihuje poetiku mládí a prvního zidealizovaného zamilování tak krásně, jako to dělají první, a vlastně i následující Básníci. Snad jen více mravokární Sněženky a machři, kteří shodou okolností vyšli v témže roce. Jinak je ale série o Štěpánkovi výjimečným úkazem na poli českých filmů právě díky zdařile vykreslenému dospívání se všemi krásami i zaškobrtnutími, jež toto období přináší. Vzpomenout se dá i na Janákovy Snowboarďáky, kteří však mířili více pubertálním směrem (i na ty Civala na VIMko jednou přemluvím). Zvláště snadné je společně s Pavlem Křížem a Davidem Matáskem rozjímat v těch chvílích, kdy se pro své etudy snaží zlákat místní maloměstskou komunitu. Ta je obsazena naprosto přesně, hvězdně a hlavně nezapomenutelně.

V celé sérii vystupují neskutečně pestře a zábavně vybarvené figurky, které se většinou objeví jen na chvilku, jejich zjevení je však těžko zapomenutelné. František Ringo Čech, pomineme-li jeho násilné kazatelství, je sice všestranným umělcem, jeho herecký projev máme však téměř všichni spojeni jen s „šuby duby Amerika“. Stejně tak Oldřich Navrátil se těžko vymaňuje ze škatulky Emila Nádeníčka, která je náramným spojením ústředních témat – tragika a komika v jednom. Vyjmenovávání slavných jmen, která zanechala ve světě Štěpánka a Kendyho nesmazatelnou stopu, by pak bylo příliš na dlouho, nicméně vzpomeňme například na Františka Filipovského, Jiřinu Jiráskovou nebo Luďka Kopřivu.

Podíváme-li se navíc z větší dálky, celá básnická sága z pera Ladislava Pecháčka a pod režií Dušana Kleina je výjimečným úkazem na poli filmografie. Vždyť která jiná filmová série se může pochlubit tím, že trvala téměř čtyřicet let, a zachycuje tak životní peripetie hrdiny ve vší komplexnosti, navíc s kadencí hlášek viděnou tak leda u Svěráka. Kvalita pozdějších dílů je samozřejmě kolísavá, ale pořád je fajn být s postavou, kterou známe od jejích prvních milostných vzplanutí. Dlouho jsem navíc váhal, jestli tuto rubriku nařachanou důležitými snímky zaplnit prvním, či druhým dílem, který je rovněž třeskutě vtipný, filmařsky přesný a tematicky podnětný. Pro svou mladickou rozjuchanost a živočišný elán, který ústřední dvojice v prvním filmu vyzařuje, jsem však zvolil snímek první. Jde totiž o film, na který můžeme být díky jeho nadčasovosti, humoru a univerzální platnosti právem pyšní.