Jak byl dobyt Západ je bezpochyby úchvatný filmový zážitek, který by si neměl nikdo nechat ujít. Problém ale tkví v tom, že jeho kvality nespočívají ve filmařině samotné, jako spíš v technologiích k jeho natočení použitých. Jak byl dobyt Západ (HtWWW) je totiž film, který vznikl za použití tzv. Cineramy. Jistě, bylo i pár dalších podobných děl (13), většinou se ale jednalo o dokumenty nebo prvoplánově natočené atrakce jako jízda na horské dráze (nebo-li to, co doteď vídáme v IMAXech: filmy, jež vznikly jen proto, aby předvedly schopnosti dané technologie). HtWWW je tedy velmi ojedinělý zážitek, během sledování této skoro tříhodinové podívané se ale neubráníte pocitu, že mnohem víc než příběh, herce (že tu je známých tváří!) a obdivuhodnou výpravu vnímáte kameru a úchvatné celky, které zachycuje.

Film s nálepkou Cinerama je natočený kamerou se třemi objektivy, z nichž každý míří na jinou stranu scény. Každý objektiv zaznamenává děj na vlastní pás, všechny jsou pak promítány ze tří projektorů na ohromné, do "u" prohnuté plátno. Taková trojprojekce pak vytváří širokoúhlý obraz, jaký není schopný doručit ani 70mm kinofilm. Musí to být úchvatný pohled, který se co do rozlišení směle rovná i IMAXu. Díky způsobu, jakým je scéna natočena, je možné komponovat ohromné celky a zachytit scenérie tak, jak to žádná jiná kamera nedovede. Nese to samozřejmě i nevýhody: v místech, kde se tři obrazy spojují, často dochází k deformaci snímku, nebo na sebe obrázky nenavazují přesně, jindy zase po spojení vznikají tmavší fleky. S takovou technologií se těžko vyjadřují herecké emoce, protože režisér nikdy nemůže natočit detaily tváře, záběry je také mnohem složitější komponovat, herci, kteří jsou na odlišných stranách obrazu, se na sebe nesmějí dívat, naopak musejí koukat do vzduchu, aby to ve výsledku vypadalo, jako by se dívali jeden na druhého ... není divu, že se na Cineramu nic jiného (kloudného) nenatočilo.

Stejně tak není divu, že se na HtWWW vystřídali tři (udávají se i čtyři) režiséři. Na filmu je to bohužel znát, ačkoliv se tvůrci svým stylem moc neliší - Cinerama moc prostoru kreativitě nedává. Mnohem znatelnější než snaha režisérů zastínit jeden druhého jsou problémy s odvyprávěním příběhu. Dostat do tří hodin story o tom, jak byl dobyt Západ (tedy od prvních osad přes zlatou horečku k železnicím a prvním městům) tvůrcům činí neskonalé problémy. Divák se neustále motá kolem rodiny Rawlingsových, která tvoří jakýsi stěžejní bod filmu - také se z ní vystřídají dvě generace. Už to je samo o sobě problém, protože HtWWW nedovede vyvážit příběh rodiny a příběh dobytí Západu, jako by nikdo vlastně nevěděl, co je důležitější. Díky tomu si Západ musí vystačit se slovy vypravěče, zatímco Rawlingsovy sledujeme na cestách a v klíčových okamžicích jejich života.

Jenže postavy jsou tu vykresleny velmi povrchně. Často chvíli trvá, než si divák uvědomí, že už sleduje další příběh, protože nový hrdina je mu jen velmi zběžně představen (skok od ženy k jejímu dospělému synovi, aniž by otěhotněla, vážně na přehlednosti nepřidává). Neschopnost provázat děj napříč generacemi film nakonec dovede až k akční sekvenci, která je výsledkem jakéhosi velmi osobního konfliktu, o němž ale divák paradoxně nemá nejmenší tušení. Finále je to velmi slabé a následuje mu trochu divný dovětek o tom, jak se Amerika rozvinula v mocnost (ano, před titulky se objeví dobové záběry ze šedesátých let, skvělý způsob jak zakončit western!).

Netrpí ale jen postavy, trpí i Západ samotný. Vždycky se jen stručně načtrtne nějaký problém, se kterým se země potýká, aby se od něj děj odvrátil k řešení nějakých osobních krizí. Většinou jsou to banality, protahují se naprosto zbytečné scény (jako ty s náboženskými motivy) a když už se z nějakého takového problému stane důležitý prvek filmu, postavy ho dlouho řeší jen proto, aby se od něj později odskočilo někam jinam a už se k němu nevracelo. Z HtWWW je proto tříhodinová změt úryvků nějakých příběhů, které pohromadě drží jen tak-tak, jako film však neuspějí. Že je na každý záběr ohromná radost pohledět, je sice krásné, příběh to ale nezachrání.

HtWWW přichází na Blu-ray ve dvou verzích. U Warnerů si při restaurování obrazu dali záležet, aby na sebe snímky navazovaly a zároveň bylo možno film sledovat v jeho původní podobě. Na prvním disku se proto nachází letterboxová 2.89:1 verze (takovou nudli jste ještě neviděli!), na druhém tzv "Smilebox", což je obraz kopírující původní tvar plátna (viz obrázky). V obou případech je obraz po krajích mírně deformován, ačkoliv letterboxová verze je "srovnána" velmi solidně. Ani v jednom případě se nevyhnete znatelným přechodům mezi třetinkami obrazu, Warnerům se je ale podařilo velmi dobře zakrýt (místy i eliminovat).

Obraz je to naprosto úchvatný a těžko se hledají superlativa k jeho popisu. Rozhodně byste mu netipovali čtyřicet let, nikdy se totiž nestane, že by nebyl ostrý, nikde se neobjeví ani zrnko špíny a po šumu není vidu. Noční záběry předvádějí výbornou černou s překvapivě silnou drobnokresbou, ty denní zase oslňují výtečnou expoziční pružností, ohromnou hloubkou ostrosti a úžasným detailem. Obraz před člověkem doslova žije, širokoúhlé záběry scenérií berou dech a jelikož je z takových poskládaná většina filmu, těžko se z něho spouštějí oči. How the West Was Won vypadá skvěle.

Bonusové sekci vévodí vedle komentáře a traileru hodinu a půl dlouhý dokument Cinerama Adventure. Zaměřuje se hlavně na Cineramu samotnou, jelikož je HtWWW její nejznámější dílo, ve finále mu ale věnuje dobrých dvacet minut. Dozvíte se tu veškerou historii této pozoruhodné technologie, dozvíte se o tom, jak cloumala s ruskou politikou a jak jí Američané používali jako nástroj svojí propagandy (ono se to na filmu samotném dost odráží). Filmaři tu představí všechny filmy na Cineramě dostupné a dozvíte se něco málo o jejich vzniku. Trochu roztahaný dokument, ale rozhodně potěší.