Jackie Brown se od ostatních Tarantinových filmů odlišuje nižší mírou nadsázky a stylizace. Je to méně hravá libůstka a mnohem víc kombinace nostalgie a velmi nesentimentálního, tarantinovského smutku (což mimochodem není protimluv). Všechno se točí kolem ženy, která dávno pochopila, že dokonalé štěstí neexistuje, ale i toho nedokonalého je po čertech těžké dosáhnout.

Jackie je možná vůbec nejzranitelnější ze všech Tarantinových žen, což ji sympaticky posouvá dál od světa drsných Nevěst a blíž k divákovi. Proto se film zdá mnoha lidem tak pomalý – je v něm řada momentů, kdy se události sunou dopředu spíš zvolna a hlavní postava dostává prostor k tomu, aby pohledem do zrcadla nebo pár ironickými větami zglosovala svůj vlastní život. I když vám jako u všech tarantinovek zřejmě uvíznou v paměti některé dialogy, tím nejtypičtějším je tvář Pam Grier, se kterou celý film doslova začíná i končí. Pamatujete si ty dlouhé, nepřerušované jízdy kamery, která sleduje pohybující se Jackie? Jak ji prakticky nespouští z očí po celou úvodní titulkovou sekvenci, jak ji skoro nepřerušovaně zabírá v nákupním středisku po tajné výměně peněz, vytrvale se soustředí na její obličej, ve kterém je vidět čím dál tím víc rozrušení? A samozřejmě nemůžeme vynechat dlouhý finální záběr v autě, ke kterému zní stejná chytlavá písnička Bobbyho Womacka jako na začátku.

Ten film má ještě jeden aspekt, který si našinec bohužel nevychutná tolik jako americký divák: Tarantino tu několikanásobně oživil filmové vzpomínky výběrem herců, kteří odkazují sami na sebe a své dřívější role. Všichni vědí o znovuobjevení blaxploitation divy Pam pro titulní roli, něco podobného ovšem v podstatě platí i pro Roberta Forstera (Max Cherry) a v jistém smyslu koneckonců i pro Roberta De Nira (srandovně cholerický lupič Louis Gara). Představitelé někdejších ikon mladého publika se tu vracejí jako odcházející generace a jejich party se pohybují od hrdého ohlédnutí (Grier) až po vtipnou sebeparodii (De Niro).

Tohle všechno si pochopitelně můžete přečíst v recenzích nebo v rozhovorech, autentický dojem starých vyšeptalých hvězd plátna nebo televize, které naposledy přišly natrhnout zadek cucákům, je ale přece jen už trochu mimo náš kulturní kontext. Nikdo z nás se nemůže pochlubit vzpomínkami na to, jak ve čtrnácti poprvé viděl Foxy Brown. Což nic nemění na faktu, že Jackie Brown je to nejvzácnější z Tarantina a vždycky stojí za to pustit si ji znovu.