Eragon. Překvapivě první slovo, které se namane, když si člověk vpustí do baráku lochnesku. Moudří lidé z Walden Media jí nazývají vodním koněm. Dovolí jí vyskočit z modrého vejce, kulhat uprostřed pokoje, blbnout ve vodě, a pak i vyrůst rychlostí blesku. Tak jestli tohle nepřipomíná životopis Safiry, tak už doopravdy nevím. Vodní poník se tak trochu opičí, přičemž jeho šaškárny nenavlečou scenáristé na přespříliš složitý děj: Monstrum poroste, občas vybafne na místního mameluka, co si chtěl odpočinout na rybách (naivka), a nakonec sveze na svém hřbetu hlavního hrdinu, jehož jistě potěší nejedno morální ponaučení. Právě ta svérázná kasta diváků, která si u Eragona libovala, může být v tomto případě vcelku natěšená. Pro náročnější publikum se naopak jemný nános fantasy rozdmýchává pomocí příliš infantilních gagů, během nichž ta malá potvůrka piští na psa, kouše tatíka a občas srandovně zamrká. A všechno to vyhlíží stejně šíleně, jako se nabízí z popisu. Navíc, na slušivý obleček by si tahle příšera potřebovala našetřit pár (desítek) milionů navrch. Pak by se možná mohl doopravdy konat velký vánoční hit – naopak s tímhle nevábným příběhem a skromnou vizualizací v zázraky nevěřím.
