Nemíním popírat, že americký horor a sci-fi mezi druhou světovou válkou a Lucasovými Star Wars nepatří mezi mnou nejlépe zmapované rajóny. Při pohledu na nádherně stylizované přebaly DVDček většinou nejsem schopen rozlišit, kde se kuklí „guilty pleasure“, kde číhá Ed Wood se svými pobočníky a na jaké placce očekávat mistrovské dílo. Invazi lupičů těl jsem začal lustrovat, jak kvůli rozšíření obzorů, tak kvůli blížícímu se remaku s Nicole Kidman. Když se potom z brakové zápletky vylíhl parádně napínavý thriller, mohli jste moje překvapení přeměřovat třebas tuctem krejčovských metrů a stejně byste jej celé neobsáhli.

Jistě že Invazi lupičů těl nelze brát po půl století smrtelně seriózně, jelikož se k nám rozpínavé síly z jiného světa prodírají skrze bubliny jaru (nebo nápodobnou pěnu) a hlubší podtext obstarávají promluvy, v nichž se lamentuje nad tím, že lidskost už beztak z člověka vymizela. Kostrbaté humanistické poselství, které po válce rozhodně nepatřilo k výjimečným jevům, ale nepřekrývá nádherně ušitý pocit paranoie a strachu z „vygumovaných“ přátel a příbuzných, který odpovídal obavám v éře McCarthyho a importované komunistické ideologie (kdo nezná, nechť si pustí Dobrou noc a hodně štěstí). Invaze je co do konceptu perfektně modelována, když se od prvních indicií rozhlíží do větší a větší šíře, během čehož se postupně odkrývají zákonitosti nenápadného útoku, přibývá ochromených, aby nakonec zůstali jen... nebudu prozrazovat příliš. Každopádně Siegelova filmařina snese i dnes ty nejpřísnější kritéria.

Z vyrovnaného a atmosféricky propracovaného celku vykukuje hlavně úprk dvou hrdinů před vetřelci pryč z městečka, která pomocí zvuku sirény zneklidňuje tělo snad až k bílým krvinkám (mimochodem, tipuji inspiraci Alexandra Aji co se týče útoku na karavan v Hory mají oči). Matrixovskou sílu („oni nás pěstují“) má i odkrývání zárodků falešných lidí, celková beznaděj se stává neúnosnou a jeden pohled z očí do očí, kdy je ztraceno už téměř všechno a kamera zděšeně zírá na Milesovy zorničky (kdo viděl, ví, o čem mluvím), patří opravdu k tomu nejpůsobivějšímu, na co jsem za svou diváckou „kariéru“ narazil. Proto jen do nich. Naděje umírá poslední.