Tomáš Vorel je velmi svérázný filmař a točí velmi svérázné filmy. Takže někdy mu to u diváků a fanoušků vyjde, někdy ne. Sám mám jeho Cestu z města celkem rád a líbil se mi i Gympl, kultovní Kouř bych však podruhé fakt vidět nemusel, Ulovit miliardáře byl bolestivý zážitek a mám strach, že jeho Skřítek by mě regulérně zabil.

Instalatér z Tuchlovic: FOTOGALERIE

Instalatér z Tuchlovic se naštěstí řadí k těm lepším kouskům, i když to tak na první pohled nemusí vypadat. Tenhle film je totiž tak strašně obyčejný, že vypadá dost nezajímavě, bylo by ovšem nefér to tímhle ukončit. On totiž zajímavý je, ale vezmeme to postupně. Čtyřicátník Luboš Cafourek žije v domě s maminkou, umí opravit skoro všechno, rád kouká na fotbal a chodí s kamarády do hospody. A je to profesionální starý mládenec. Působí jako pozitivní podivín, jehož nerozhodí vůbec nic a všichni ho mají rádi. V jeho životě se nic zajímavého neděje a on sám, i když si to nepřipouští a ani neuvědomuje, často vidí z první řady soukromí svých sousedů a přátel. Jen si z toho nic nedělá. Do ničeho se neplete a když mu během toho, co vám opravuje hajzl, vysypete všechny životní trápení, tak vám to odkýve, vezme si dvě stovky a zmizí. I jeho život ale čekají změny, i když on si to zatím neuvědomuje…

Vorel rád ve svých filmech utíká pryč z velkoměsta a ukazuje, jak se hezky žije na vesnici, kde k sobě ti lidé mají tak nějak blíž. I tady to najdete, avšak zdaleka ne v tak agresivním podání jako v některých jeho jiných filmech. Příběh Luboše a lidí z jeho okolí je vlastně strašně jednoduchý a přitom pohodový. Vorlovi se povedlo zaplnit film normálními a uvěřitelnými, ale i úsměvně bizarními postavičkami (část jsou neherci a dokonce domorodci), kteří hledají štěstí, lásku a klid. A ono se na to nakonec dost příjemně kouká. Nic zásadního se tu neřeší a i když občas dojde na trošku vážnější témata, pořád je to spíš úsměvné než depresivní. 

V presskitu, který jsme dostali před projekcí, popisovali tvůrci Instalatéra z Tuchlovic jako smutnou komedii a docela to sedí. Ono tam reálně moc vtipných scén není, ale hrdinové – i když jsou mezi nimi maloměstští rasisti, sváteční opilci a gambleři – jsou buď úsměvní, nebo se jim tvůrci tak trochu vysmívají. Chechtat se nebudete, avšak lehký úsměv se vám na tváří objeví možná častěji, než byste čekali. Do značné míry za to může i to, že samotnému Lubošovi člověk opravdu hodně drží palce. Připomíná o něco inteligentnějšího bráchu Oty Rákosníka z Vesničko má středisková, který není vyloženě hloupý, není ovšem úplně stavěný na náš svět a je naivnější, než by bylo dobré. Nestojí o lítost, výsměch ho nerozhodí a ví, že i přes svou „podivnost“ ho mají lidé, na nichž mu záleží, rádi. Kohákovi tahle poloha vesnického Forresta Gumpa navíc strašlivě sedí a i když můžete mít pocit, že jeho zarostlý ksicht na vás vyskočí i z lednice, výkon tu předvádí skvělý a je velmi snadné mu fandit a doufat, že si jednou štěstí najde i jeho. 

Celkově pozitivnímu vyznění pomáhá i fakt, že Vorel se vyhýbá konfliktům a vyhroceným scénám. Někdy je vynechá úplně a řeší se jen důsledky, jindy jsou až příliš strojené na to, aby se daly brát stoprocentně vážně, což platí i o finále. Funguje to, tedy až na moment, kdy Lubošovi ruponou nervy z maminčiných řečí, ale to je asi jediný okamžik, kdy se tvůrci pokusili tvářit se víc dramaticky a včas jim došlo, že k jejich filmu se to nejspíš moc nehodí a působí to trochu vynuceně. Potěší i to, že Vorel nenechává své hvězdy za každou cenu exhibovat a i když Petr Čtvrtníček hraje zase Petra Čtvrtníčka, netlačí na pilu zdaleka tak, jak jsme zvyklí. 

Výsledkem je překvapivě příjemná podívaná, v níž s nikam nespěchá, jejíž hrdina je sympaticky obyčejný a můžete mu držet palce. Film, kde je největším problémem to, že Filip Blažek prohraje prachy na automatech, kde se chodí popíjet na vesnickou diskotéku a jehož hrdinové svým sousedům za polovic vymění pneumatiky na autě, opraví kotel nebo dají marmeládu co jim zbyla. Film, v němž na první pohled o nic důležitého nejde, ale nejspíš zjistíte, že se na to překvapivě příjemně kouká. A ono není na škodu vidět jednou za čas film, v němž se nic zásadního neřeší a jehož hrdinové jsou normální lidi s normálními problémy.