Na CSFD není mnoho režisérů, jejichž celá filmografie spočívá v červené zóně. U Christophera Nolana je to o to zajímavější, že není zasloužilým tvůrcem s šesti křížky na hřbetě, ale v podstatě mladíčkem, který je vzhledem k věku většinové čtenářské základny Moviezone v pozici staršího bratra. Bratra, který prostě umí, vy mu jeho úspěch přejete a u každého nového filmu se modlíte, aby mu to vyšlo stejně jako minule. Prostě aby u vás neměl černý puntík. První Nolanův film, který u nás byl uveden - Memento (na debut Following dosud čekáme) - se stal oprávněně hitem. Od Insomnie se čekalo minimálně potvrzení režijních kvalit. Je to asi dáno mými šedinami, ale Insomnie mě i po opakovaných zhlédnutích baví o kousek víc než jakkoli skvěle vysoustružené, leč pro mě poněkud chladně dokonalé Memento. Ostatně i kolega Kocour se na CSFD vyznává z toho, že po Fincherově Sedm považuje Insomnii za vůbec nejlepší krimi, která kdy byla natočena. Něco na tom bude. A vlastně ani nevadí, že se jedná o remake stejnojmenného skandinávského filmu režiséra Erika Skjoldbjærga z roku 1999 se Stellanem Skasgardem. Kdyby se v Hollywoodu točily takto výrazné předělávky (byť remake evropských filmů dopadají stále lépe než asijských) tak se klidně nebudu dívat na nic jiného.

Dormerovi v masivním podání Al Pacina rostou s každou následující scénou vaky pod očima, je hypersenzitivní na zvuky, a zároveň má těžší hlavu, protože mu osud předhodil dost možná nejzapeklitější případ jeho kariéry, ve kterém má záporák náskok o několik koňských délek. Za takových podmínek děláte chyby, jež samopádem přivolávají další problémy. A Dormer jich tentokrát udělal víc než obvykle. Insomnie je jedním z mála filmů, kde tázání po platnosti absolutních mravních ideálů oblečeno do příběhu, ve kterém nepůsobí moralistně. Všichni víme, že zákon platí (a když je nám ublíženo, dovoláváme se jeho majestátu a platnosti), zároveň však těžko může postihnout otázky "vyššího dobra," kdy se v mezních situacích uplatňuje situační etika. Když není důkazů a instinkt křičí "vinen, vinen," je holt nutné nějaké vyrobit a vstoupit do zóny šedi. Dormer si velmi dobře uvědomuje dvojznačnost svého konání a proto paradoxně žádá mladou policejní elévku, aby nikdy nesešla z cesty. Toto vnitřní pnutí krásně vystihuje "převrácená situace" nekonečného (a nekonečně únavného) dne, kdy je pod svícnem větší tma, než by se čekalo.

S rostoucí Dormerovou únavou vypovídají kdysi ostré smysly službu a je těžké se na ně spolehnout. Dostavuje se tělesné vyčerpání, kdy hrozí nevratné změny. Dormer vnímá svět pokrouceně, vše je jakoby za stěnou z mléčného skla. V tomto smyslu je Insomnie pokračováním Mementa, ve kterém má hlavní hrdina poruchu krátkodobé paměti, jíž v jeho případě zastupuje tělo, kam si tetuje výsledky svého pátrání. Ale lze se na ně spolehnout? Můžeme se spolehnout na Dormera, jehož prostřednictvím film "čteme?"

Insomnie je jedním z filmů, který prostě musíte mít ve své sbírce. Její kvality s opakovanými projekcemi a životními zkušenostmi narůstají.

P.S. ("dormir" znamená španělsky spát)