David Lynch točí své mystriózně nesrozumitelné filmy s viditelnou chutí. Někteří se na ně těší jako na zvěstování filmového evangelia, jiní v minulosti udělali špatnou zkušenost a jejich emoce jsou vůči DL a jeho tvorbě pod bodem mrazu. Někdo to má rád tak, někdo onak. Systém funguje, promítačky i svět se bez újmy točí dál. Holky, vdolky, volky nevolky. Tak to má být. Nic nového pod sluncem.

Recenze na Lynchův nový a dlouho očekávaný film na sebe dala trochu čekat. Asi takhle. Na filmu si smlsla celá naše sqvadra a již při závěrečných titulcích jsme se v šeru sálu začali hádat, kdo to napíše. Já, řekl autoritativně imf. Ne, já, opáčil mu na to drsně Cival. Binární kód, zvolal trochu od věci Kocour. Stéčkova slova jsou nereprodukovatelná. Hlad se potutelně usmíval, jak to umí jen on, a ani nehlesl. Já taky něco řekl, ale už nevím co. Není jiného zbytí, musíme s naším oficiálním názorem ven. Jinak nám rozbouřené hordy vtrhnou do redakce, všechno nám tu rozmlátí, pod nátlakem budeme muset prohlásit, že jsou konkurenční webziny lepší, a vůbec, neujdeme potupnému lynči. Naštěstí žádnou redakci nemáme...

Je to moc pěkný film, to vám řeknu. Podvědomí pracuje na plné obrátky. Kolik asi prošoupali potahů na psychoanalytickém křesle? Nuž abych to neprotahoval. Zřejme v něm jde o spousty věcí. Jen tak namátkou se tam zase vyskytuje nějaký ten spojitý časoprostor a postava s osobnostní krizí. Jsou tam také lidé s králičími hlavami, ženy - asi prostitutky, šroubovák, poznáte Jeremyho Ironse, hlavní aktérkou je zmatená herečka, která neví čí je a valnou většinu filmu se tváří vyplašeně. Blondýna. Přirozeně. Nezapomeňme ani na Polsko. Můžete se silou obrazů cítit uzemnění, odejít na drink s paraplíčkem, pospat, kroutit hlavou, neutěšitelně plakat nebo v tom báječném zmatku hledat smysl. Případně se zabývat tím, jestli si ještě příští rok ředkvičky a kedlubny nasadíte nebo je budete jen kupovat.Všechno vyjde na stejno. Jen ty tři hodiny vašeho času (Poláci ve svých kinech plus dvacet minut navíc) a vstupné jsou trochu ošemetné téma a možná bych ho takhle veřejně raději nezmiňoval. Po většinu stopáže je to sice hrozná deprese, ale naštěstí to končí pozitivně. I když u Lynche jeden nikdy neví.

Nemyslete si, že jsem nějaký škarohlíd. Bavil jsem se u toho mnohem lépe než u průměrného čtyřhodinového filmu z Indie. Vždyť říkám, Lynch. Zase mu to prošlo. Jen si vzpomínám, že někdo někdy napsal nebo řekl, že film je nástroj komunikace. Kdo ví, jestli tím Lynch něco myslel. Ale hlavu zamotal, to zase jo. Řekl nám to všechno a po pravdě. Inu filuta a kujón je to. A s digitální kamerou dokáže divy. A prý už na celuloid nikdy. Ani se mu nedivím. Já bych raději už taky nikdy...

Jako bych z dáli slyšel jeho baziliščí smích. Tož tak.Víc, chceme víc. Tak za pět let zase ahóóój.

P.S. Doporučím vám jeden hezký článek o domácích mazlíčcích prezidentů. Někteří rádi i králíčky. A víte co, najděte si ho sami. Vyšel včera. Na yahoo.