Je to už skoro rok, co američtí recenzenti vypekli komedii podepsanou slovem Outkast. Hudební těleso, které do té doby jen slízávalo smetanu (obvykle v podobě malých zlatých gramofónků), najednou narazilo. Člověk s náklonností k černošskému muzicírování by si nejradši povzdechl nad zabedněností páprdů ze zámořských kulturních rubrik, nasadil si stylový klobouk a rozvibroval nohy do rytmu klavíru, který obsluhuje stydlivý Percival. A pak si zanotoval s jeho kamarádem Roosterem, který to dotáhl o poznání dál. Až k vlastnictví fungujícího podniku, v němž je každý večer vyprodáno a kde se za výskotu vzrušených pánů vlní nová akvizice Angel Davenport. Jenže vždycky když se nějaké místečko na planetě Zemi mění v ráj, musí přifařit na scénu nějaký odrodilec od Dartha Vadera. Chápete správně: I v městečku Idlewild se zabydlel zástupce temné strany Síly, který dvěma skotačivým kamarádům řádně znepříjemní vše, co se znepříjemnit dá. Jmenuje se Trumpy a poznáte ho podle toho, že s gustem odpraví každého zlořáda, jenž se mu postaví do cesty.

Idlewild provozuje znovu jednoduché počty. Jinak řečeno zápletka nepatří mezi ty složité. Od začátku se kalkulovalo s tím, že jí okrášlí hlavně humor, pečlivá retrostylizace a samozřejmě rytmicky precizní hudba od obou pánů v hlavních rolích. Mělo být veselo, ale místo nohy podupávající do rytmu se hýbe hlava. Hlava diváka, které nezbývá než pokyvovat nad verdiktem americké kritiky. Výlet do Idlewild se totiž příliš nepovedl.

V prvé řadě, dvě hodiny jsou na takovouhle blbůstku jednoduše moc. Na vlastní kůži to může člověk pocítit už u titulků a celé vzpomínkové sekvence v samotném úvodu, která možná zaujme svým neortodoxním grafickým řešením, její švih se ale pohybuje v silně záporných hodnotách. Přitom právě dynamika a pádivé tempo vyprávění, jež zakrývají umělost celé téhle hudební retro show, by se daly od počátku předpokládat. Zvlášť když režíruje klipař jako víno. Přesto často peláší jen basa a bubny, zatímco film samotný přešlapuje na místě, v marné snaze napodobit slovutnější kolegy z okupovaných žánrů (muzikál / gangsterka / komedie), s tím malým rozdílem, že jim tvůrci vtisknou vizáž dnešních videoklipů. Přímočará hra na efekt v televizi obvykle trvá tři čtyři minuty. Stopáž Idlewild je třiceti- až čtyřicetinásobná a už brzy se mění v lekci o tom, že řetězení hezkých obrázků na celovečerák prostě nestačí.

Bryan Barber přitom umí. Minimálně jako kadeřník hudebních klipů neuslyší žádné proti. Dlouhometrážní anabáze pro stříbrné plátno se mu ovšem silně vymyká z kontroly, s čestnou výjimkou zhruba pěti ryze videoklipových pasáží. Jak jinak. U prvního velkého tanečního číslo s extrémními zpomalovačkami si člověk málem poslintá kravatu, vstávání za skřehotu kukaček potěší svou hravostí, milostná scéna by zasloužila Oscara pro střihače (nesmírně sugestivní požitek) a po bitce a přestylizované přestřelce v jedné chajdě by Barber snad i mohl pomýšlet na podání žádosti na režii sequelu Transformerů. Čtyři scény ale nestačí, drahoušci. Prostě ne.

Idlewild jinak připomíná kočkopsa, který si neumí vybrat žánr. Nedovede si vyvolit jednu škatulku a v ní makat na doraz. Publikum si může naoko ukazovat prstem, ale losování mezi nedomrlou romancí, vlažnou gangsterkou, matnou komedií a muzikálem, v němž hudba zůstává ledva na pozadí, se prostě nemůže rovnat adrenalinové ruské ruletě ani Sportce s letní prémií. Shovívaví pozorovatelé možná najdou jackpot v přirozeném hereckém projevu obou muzikantů či v barvotiskové stylizaci. Další možnosti skýtá soundtrack nebo nedej bože spodní prádlo ztepilé Pauly Patton (Idlewild si došel pro eRkový rating, takže se kleje i svléká), nic z toho ale nevykupuje Bryana Barbera z jeho problémů. Šmrncovní hudba a brilantní vizualizace naopak zvýrazňují rozviklanost a neuspořádanost celého filmu, jemuž často chybí řád a logičtější vnitřní rytmus. A když si vzpomínám i na několik momentů, které zasmrádaly tupou agitací za Boha, mizí mi z hlavy argumenty i pro smířlivé průměrné hodnocení. Zahrajte to klidně znovu, chlapci. Ale příště výrazně líp. Ve fortissimu, allegru a bez tak dlouhých pomlk. Bez nudy.