Hustle & Flow je film, o kterém se asi už nebude moc mluvit, přestože na letošních Oscarech bodoval celkem slušně. Nehraje v něm Bruce Willis (ostatně hrají v něm jen dva běloši ;), stál babku a vypráví o rozkvětu rapu v jedné zapadlé čtvrti. Tenhle popis vám může přijít trochu zavádějící, ale pravdou zůstává, že pokud ve vás neprobudil zájem, lepší už to nebude. Proto berte nebo nechte ležet, ale rozhodně nebrečte jako spousta „kulturních“ návštěvníků Febiofestu nad čtyřicet let – já vás varoval ;). Pokud jste nenechali ležet, pohodlně se usaďte a pokračujte s námi v prohlídce. Čeká vás čistý rým a beat, tak jak je máte rádi.

Oficiální text distributora vykresluje Hustle & Flow jako „divácky přívětivý snímek“. Paradoxně jsem před jeho pročtením o této vlastnosti filmu drahně dlouho přemýšlel a došel k názoru, že tomu tak ani náhodou není. Hustle & Flow naopak vyžaduje velkou divákovu spolupráci a rozhodně neplyne odpočinkovým tempem. Díky velmi úzkému vymezení a cílení na specifickou skupinu bych dokonce řekl, že vyžaduje mnohem více spolupráce, než spousta undergroundovějších nezávislých filmů. Jde čistě o to, že není klasickým filmem o cestě za slávou, dramatem o životě na jihu, ani čistokrevným hudebním počinem, který ve vás má zažehnout vášeň pro hip-hop (přestože na hudbu klade největší důraz). Je něčím mezi, ale nikdy nedá najevo, co je mu blíž a o čem by vám chtěl ve výsledku vyprávět. Proto ostatně končí tak, jak končí – tragicky i úsměvně zároveň, aby náhodou něco nevynechal.

Už dlouho jsem o žádném filmu neřekl, že šlape, ale Hustle… prostě šlape ;). Muzika je to, o co tu kráčí a i když se při rozjezdu netlačí na pilu, někde od poloviny budete svědky klidně desetiminutových hudebních improvizací, z jejichž útržků se později zrodí první velký hit. Samozřejmě nejde o čisté improvizace, ale vypadá to přesně tak, jako kdyby po vás režisér chtěl zahrát improvizaci a vám se to zatraceně dařilo ;). Jde to tak daleko, až skoro uvěříte, že udělat našlapaný hip-hopový song není o nic těžší než zavázat si tkaničky. Jen Hustle však samozřejmě nestačí a na řadu se dostává Flow, šedesátiprocentní to základ každého potenciálního hitu. V tento moment je třeba vyzdvihnout, že Terrence Howard je úžasný herecký chameleón a potupně přiznám, že jsem v něj ze začátku nevěřil. Šikanovaný zástupce rasové menšiny z Crashe, v pořádku. Respektovaný polda ze Čtyř bratrů, bez problémů. Ale rapový guru startující novou vlnu hip-hopu v zaplivaném Memphisu? No tak, pomalu... Ale Howard to zkrátka „dal“ a rozhodně si svou nominaci na Oscara zasloužil. Z poklidného pasáka s velkým snem a zálibou v marihuaně na kazatele s velkým snem a zálibou v marihuaně. Je to cesta trnitá a stojí za to o ni zpívat, zvlášť když do toho dáte srdce a nesledujete situaci jen z povzdálí. Rytmus, první rým… v tu chvíli se dá i věřit a fandit, přestože vám tahle témata v realitě vašich všedních dní nic neříkají. Dá se podlehnout slovu a vložit se do beatu, protože je to skvěle natočené a nevidíte za tím umělotinou smrdící nahrávací studio, ale upocenou místnost vystlanou kartony od vajíček.

Dokonce i zvukař Anthony Anderson, jinak většinu svého času v Hollywoodu obtloustlý americký komik, kterého až na jednu výjimku (prodavač hamburgerů v Zahulíme, uvidíme) nemůžu vystát, je snad poprvé snesitelný, ba co víc, dokonce sympatický! Možná proto, že spíše poslouchá a moc toho nenakecá ;). Každopádně i on je pro tohle hip-hopové soukolí tím správným hnacím motorem a svým prvním jamováním vás ubezpečí, že sem bez debat patří.

Vedle hudebních ambicí se do Hustle & Flow vešla i nějaká ta vata k zamyšlení a překvapivě kvalitní vyhrocené finále, které jste podvědomě očekávali hned po úvodních titulkách, ale vlivem podupávání do rytmu postupně nějak vyhnali z hlavy. Ona vata k zamyšlení není vatou nijak převratnou a v podstatě hází film do škatulky obyčejných nenápaditých existenciálních dramat z ghetta. Že se černoší mají špatně, to víme. Že u sebe nosí kvéry a občas pasou ženy lehkých mravů, to také jistě není žádné překvapení. A že je to špatně… hm, vážně pro nás nemáte nic hlubšího? ;) Každopádně, naštěstí tu o to v zásadě nijak výrazně nejde – důležitější něž co, je jak. A tady Craig Brewer vede své svěřence na jistotu. Hustle & Flow je jednou velkou stylovkou s říznými dialogy a špínou za nehty, nelehkým výletem po prašné cestě nadšeného amatéra, jenž musí zjistit, že tam kam chce, hraje styl mnohem větší roli než um.

Během sledování filmu často budete vzpomínat na 8 mile. Svým způsobem má B-Rabbit s Djayem společnou i díru na trenkách, protože oba šlapou stejný „štrýt“. Život jim nepřeje, plácají se v sociálním bahně, kde pro ně není místo a svoji depresi vkládají do muziky. Ale prozatím si hrabou na svém písečku a mají celý film na to si uvědomit, že je třeba dozrát. Stejně jako v 8 mile tenhle posun ucítíte na sto honů a když se ohlédnete zpět za prvními záběry, z Djaye je najednou opravdu velký kluk.

Za málo peněz hodně muziky. To je motto, které u Hustle & Flow dostává velmi konkrétní rozměr a přestává být jen obyčejným lidovým rčením. Za pár šupů skutečně dostanete kvalitní beaty a kopu nefalšovaného rapu s nádechem všeho, kde vzniká. Budete svědky zrodu hudební pecky, která si letos z oscarového klání odnesla svého zaslouženého zlatého plešouna a hned zítra se budete chtít po hlavě vnořit do vod showbyznysu. Protože v podání Djaye je to snadné jako lusknout si prstem – stačí koupit mikrofon, přetáhnout přes něj ponožku a zpívat o čem chcete. A když tomu budete věřit, ona už si vás sláva najde…