Uprchlická krize posledních pár let jitří emoce po celé Evropě. A to včetně naší republiky, která by měla řešit spíše… cokoli jiného. Proto se možná určité pozornosti dočká i dokument, který by jinak zaregistrovalo pouze pár hardcore cinefilů. O monstrózní, 140 minut dlouhé nahlédnutí pod pokličku migrantské problematiky se pokusil konceptuální umělec a občanský aktivista Aj Wej-wej, který nedávno vystavoval svá díla i u nás. Před necelou dekádou natočil svůj první film Narušení pořádku, nyní tedy zkusil proniknout do filmového média podruhé. Povedeně?

Sám Aj Wej-wej má uprchlickou minulost, a tak šlo očekávat, jaký pohled na migrantskou krizi má. A nebudu vás napínat, je to opravdu tak – dívá se na uprchlíky s pochopením, soucitem a především zcela základním lidským názorem, že lidem v nouzi je třeba pomoci. Jeho uchopení tématu je zřetelně jednostranné a k propojení odpůrců a příznivců migrace povede jen těžko. Spíše než přísně dokumentární popis je však třeba film sledovat jako vizuální umělecké dílo a vyjádření pevného názoru.

Ačkoli je však Aj Wej-wejův názor zřejmý, přece jen k debatě přispívá historickým pohledem. Ukazuje, že (nejen) v průběhu 20. století byly migrační vlny zasahující všechny světové regiony poměrně běžnou záležitostí a nyní se musíme vypořádat se situací, která je od druhé světové války zřejmě nejvýraznější. Avšak současná migrace, to nejsou jen běženci z Blízkého východu; Aj Wej-wej sleduje i dění v Bangladéši, Palestině, Keni a dalších místech, o kterých se dnes tolik nemluví. Tato roztříštěnost, nepochybně vedoucí i k přepálené délce, je docela problematická, neboť ukazuje, jak by z natočeného materiálu šlo poskládat mnohadílný seriál. Ten by ve své fragmentárnosti fungoval zřejmě lépe než film, v němž se tak dočkáme jen jakési ochutnávky průšvihů, kterým musejí lidé po celém světě čelit.

Řemeslně tohle dílo působí spíše jako snaha zapáleného aktivisty nežli zkušeného filmaře – což ostatně také je. Aj Wej-wej natáčí pomocí svého iPhonu, kamer, hojně využívá i dronů. Prostě používá všechno, co je v omezených podmínkách k dispozici, aby zachytil výrazné obrazy z uprchlických táborů i zničených měst. Tyto záběry jsou přitom jednotlivě silné a výmluvné, ale v takovém množství dokáží být úmorné. Stylovou nevyhraněnost podtrhuje i pár scén inscenovaných ve stylu Ulricha Seidla. Společně s často využitými citáty balancuje na hraně kýče, ovšem snímek jednoznačně zachraňují rozhovory. Podařilo se ulovit zajímavou skladbu osobností, od samotných uprchlíků či lokálních obyvatel přes pracovníky OSN až třeba po jordánskou princeznu. Některé promluvy jsou velmi emotivní, jiné rozumné, všechny však z podstatných úhlů pohledu ilustrují situaci. Škoda, že jich je nakonec tak poskrovnu - jsou totiž vlastně tím jediným, čím Aj Wej-wej k problematice skutečně přispívá.