Francouzi dál těží své literární stříbro a přetavují ho v moderně střižené příběhy. Po dvojdílných mušketýrech, Hraběti Monte Cristo a Jeanu Valjeanovi z posledních let je na řadě Quasimodo od Netflixu. Pietní přístup ani písničky tentokrát nečekejme. Nový Hrbáč si bere slavnou Hugovu postavu, sundává ji ze zvonice a posílá do ulic Paříže sužované cholerou, policejní represí a revolučním neklidem. Nejde tedy o další přímou adaptaci Hugova románu Chrámu Matky Boží v Paříži, ale o demytologizující příběh muže, který postavu Quasimoda mohl inspirovat. Tvůrci tak mohou zachovat hrb i pohled společnosti na odlišnost a současně kolem toho postavit trochu odlišný příběh s moderní fazónou. Největším trumfem bude pochopitelně Vincent Cassel, ale toho si Netflix ve full-módu, zdá se, šetří až do filmu. Zatím se spíš seznamujeme se světem a postavami a Quasimodo jím spíš kdesi na pozadí prochází, než že byl hlavním hybatelem. Režisér Jean-François Richet, se kterým už Cassel spolupracoval na gangsterkách Veřejný nepřítel č.1 a Vládce Paříže, prokázal, že chlapácké násilí a štvanice umí, takže snad dodá film, který strhne surovou energií a nový úhel pohledu se zúročí. Na mě je tam stále příliš mnoho melodramatu (jímž zřejmě chtějí nalákat staromilce) a ty sépiové digi přelety nad Seinou ve mně nevyvolávají dvakrát libé pocity, ale jsem ochotný tomu dát šanci, jakkoliv hostinu a la mušketýři a Monte Crista tentokrát nečekám.
K tomu digitální Paříž prostě neoslní. Člověk se podívá na úvodní kamerový prulet a řekne si, meh, jedničky a nuly.
Jako porad to může být dobre. Hrabě Monte Christo byl skvělý. Ale jestli to někdy uvidím tak v originálním znění. Ten dabing je příšerný.