Netřeba myslím zmiňovat, že diváckou zkušenost, tím spíš tu recenzentskou, bude navždy oklešťovat sklon mísit nepochopení s nekvalitou. Pokud by se měl tenhle přístup promítnout do všech recenzí novinky Marca Forstera, velice pravděpodobně byste si o Stay nepřečetli ani jeden pozitivní článek. Už několik dlouhých let se totiž neobjevil tak spletitý a pro mě osobně absolutně nepochopitelný film, který by přitom s oběma zmíněnými přívlastky pracoval naprosto vědomě a ještě hrdě. Unikají mi souvislosti, nedokážu si sám vyložit ani základní peripetie, ale přesto mi nepřijde vhodné nezaměňovat mé momentální zmatení za zmatenost filmu. Nehledejte za tím úctu k autorům (uctívám je, ale ne až za hrob...), nýbrž strohou časovou tíseň, která mi nedovoluje zaplout na několik desítek hodin do internetových zákoutí a tahat z nich interpretační klíče. Radši počkám na den premiéry, kdy se diskuze naplno rozjede i na českých fórech... dost času na třídění myšlenek a další zhlédnutí, které je v tomhle případě pravděpodobnou nutností.

Nedokážu momentálně posoudit, jestli Stay zapadne v mojí paměti stejně majestátně jako v amerických kinech, a už vůbec nezvládám předjímat, zda se o něm bude za pár let přednášet na univerzitách nebo jej jako nečitelnou onanii zadusí prach ve videopůjčovnách. Vím jen, že k nadpozemskému thrilleru, který není thrillerem, a dramatu, jež se vymyká klasickým dramatickým zákonitostem, by se měl v kině povinně přikládat manuál. Každou chvíli některá z hereckých hvězd imituje Haleyho J. Osmenta, protože vidí mrtvé lidi, jejich rozum bez ustání selhává, okamžité prožitky hlavních postav mizí a skutečnost se bortí stejně jako obraz... až mi samotnému přijde divné, že Stay dává jakýsi smysl a drží docela pevně pohromadě.

Už teď musíte být nanejvýš zmateni, a to vás teprve čeká film narvaný obtížně zpracovatelnými momenty, které se točí okolo McGregorova doktora Sama Fostera. Pochopitelně mám určitou teorii o vazbě mezi ním a jeho pacientem se sebevražednými sklony Henrym Lethamem (Gosling), do níž je zapojena i Samova zranitelná partnerka Lila (Watts), pospojovat ji ovšem s konkrétními úkazy ve filmu a vyjádřit v recenzi bez spoilerů považuju za asi tak desetkrát obtížnější čin než vyjmenovat tři vlastnosti, kvůli nimž Uršula Kluková zosobňuje slovo cool. Proto si pomůžu středoškolskou berličkou: Otázkou „o čem to _____ bylo?“ (po titulcích pravděpodobně vyplníte mezírku nějakým tím fuck a jeho českými ekvivalenty, to aby byl úvodní dotaz univerzální :-).

Pokud bych měl volit krátkou odpověď, nejspíš bych věřil v iluzornost našeho vnímání, nejistotu smyslového poznání a zrádnost rozumu. Těžko si na filmovém médiu představit vražednější trojkombinaci témat, zvlášť v hollywoodském kontextu, s milionovými hvězdami v obsazení a oscarovým režisérem na velíně. Jenže taková už bude nejspíš realita (teď už reaguji na neméně „gymplácké“ „co tím chtěl básník říci“), což se logicky promítá do pojetí celého Stay, v němž se neustále pracuje s motivy cyklu (ať už v celém příběhu, tak při McGregorových schízách), duality (viz trailer a Ryan Gosling vycházející ze dveří metra) a trvalého opakování kloubeného s onou mnohokrát zmíněnou nepochopitelností, kterou si postavy Stay užívají ještě intenzivněji než přihlížející publikum.

Ale jak už jsem řekl, přes veškerou svou neuchopitelnost mě Stay těší svou jednotností, kvůli které bych si nedovolil ze scenáristy Davida Benioffa s Marcem Forsterem utahovat. Touha po klasickém vypravěčství dostala zase jednou na zadek, čímž rapidně narůstá šance pro progresivní diváctvo k zakusení stavu blaženosti. Anebo taky ne. Na mé fascinaci kariérou Davida Benioffa však nic neseberou ani odmítavé postoje, protože posun od veskrze realistické 25. hodiny, přes demytizovanou báji o Trojské válce až ke Stay, tripu proti pozitivistům, se mi i při poněkud povrchním a klišovitém načrtnutí spojovací (tedy jaké jiné nežli milostné) linie jeví jako obdivuhodný.

S Forsterem je víceméně stejná „potíž“, protože i u něj je Stay hodně nečekaným a riskantním průvanem do filmografie, v níž září mj. archetyp oscarového filmu Hledání Země Nezemě. I pocitově precizní biografie jsou pro kouzelníka Forsterových rozměrů příliš nízkou výzvou, jak dokazuje vizuální ekvilibristika Stay. Kamera se dostává do úhlů daleko za hranicí běžného hollywoodského rizika, hnědé filtry se maximálně vyměňují za fialové, což s citem pro detaily v moderní zástavbě navozuje velice podobný pocit futurističnosti a mámivosti, jaký možná znáte z Kódu 46. S citem pro architektonické detaily a atmosférickou hudbou se ze Stay stává nesmírně osobitá hypnóza, které schází snad jen rychlejší tempo. A hmatatelný smysl, který se doufám sami pokusíte najít, a v diskuzi následně přerozdělit...