Nový film Jima Jarmusche si odbývá distribuční premiéru teprve druhý den a už stihl nabrat do vínku přívlastky, které se souhrnně dají vecpat do slůvka „kontroverzní“.

Jarmusch totiž prakticky rezignoval na jakýkoliv obsah, který by vyvolával touhu po přemýšlení či domýšlení a dobrovolně tak zpřetrhal veledůležité pouto s divákem. Možná vzniklo dílo hodné detailního zkoumání odkazů, paralel, vrstev a bůh-ví-čeho-ještě, kde si filmoví intelektuálové obvykle tolik rochní. Ale možná taky jedna velká nuda, která bez hlubšího niterního vývoje nenabízí jakýkoliv divácký požitek, potažmo odpověď na nějaké „proč“. Píši možná, protože jsem doteď nepochopil, jestli si Jarmusch udělal ze všech srandu nebo se skutečně snaží o sofitiskované umění. Svým posledním filmem tak trochu připomíná tvorbu Larse von Triera, pouze s tím rozdílem, že se nesnaží tolik šokovat.

Po vzoru Ghost Doga zůstala Jarmuschova lyrika a mystika, vetkaná do kodexu zásadového člověka s důležitým posláním; jenže tam, kde Forest Whitaker stihl ze své ledabyle načrtnuté škatulky vyrůst v opravdového vojáka, Isaach De Bankolé zůstává pouhým tušeným řemeslníkem s prazvláštními zvyky, kterému Jarmusch nedofoukl žádný třetí rozměr. Pochopitelně je to účel – Hranice ovládání nejde cestou filmové gangsterky, ale honí se spíše za útvarem, který je blíže psanému slovu. I když filmu chybí závěrečné ponaučení (hrdina jde „dál“) a nevystupují v něm žádná zvířata, je obyčejnou bajkou.

Bajkou, kde se střídají postavy jako na běžícím pásu a pronášejí hloubavé dialogy, které začínají a končí pokaždé stejně. Jenže ani tohle Jarmuschovo filozofování nad životem a osudovostí vetkané do „příběhu“ mezi řádky nepůsobí na první pohled nijak hravě. Schematičnost děje brání v širším charakterovém rozvoji – ten je nahrazen repetetivními rituály a dialogy, které postupně přestávají být zajímavé. Každá postava má kolem sebe mytický opar a na sobě filmově přestylizované oblečení, ale pod Jarmuschovou taktovkou vlastně vůbec mytická není. Hrdinovy zastávky plné hádanek, jinotajů, dvojsmyslů a šifer jsou zcela odosobněné a postrádají onu tajuplnou jiskru, za kterou by se divák chtěl dobrovolně a rád honit.

Hranice ovládání v jistém smyslu vypadají i jako něco ze starší tvorby Davida Lynche. Spousta tichých scén s podivným hučením, spousta (zdánlivě?) nelogických hádanek a všude kolem plno otazníků. Ale hlavně obrovská nuda a tak trochu zbytečná onanie. Tedy pokud nejste pečlivě připraveni analyzovat Hranice ovládání obrázek po obrázku.