Horor není zrovna žánr, se kterým by si domácí filmaři nějak zásadně tykali. Pár pokusů o hororovou podívanou u nás samozřejmě bylo a občas to dopadlo i hodně zajímavě, ale když už, obvykle šlo spíš o umění a vyšší filmařinu než o tu klasickou snahu šokovat, vyděsit a pořádně vynervovat. Podobné snímky u nás prostě téměř nevznikají. Jenže Hrana zlomu ukazuje, že je to docela škoda. 

Komorní psychologický horor se točí okolo dvou hrdinů, kteří spolu nemají vůbec nic společného. Viktor bydlí v rozpadajícím se domě uprostřed ničeho se svou starostlivou maminkou, Kateřina zase v luxusní vile s malou dcerou a manželem Robertem. Jenže když se zavřou dveře jejich domovů, začnou se dít věci a ukáže se, že vztahy nejsou zdaleka tak idylické, jak by se mohlo zdát. A vlastně nejsou ani zdaleka tak normální. Teď se navíc oba vzdálené světy propojí a to může skončit jedině katastrofou…

Víc vám prozrazovat nechci, protože zápletka Hrany zlomu ve skutečnosti příliš složitá není. Jenže toho si byli tvůrci sami moc dobře vědomi a udělali z toho do značné míry výhodu, na které stojí nejzajímavější prvek Hrany zlomu. Příběh Viktora a Kateřiny je totiž vyprávěn nechronologicky. Nemáme tu klasický začátek, prostředek, konec, gradující napětí a finále. Emil Křižka místo toho jakoby příběhy obou hrdinů rozstříhal na malé epizodky a ty promíchal. Chvilku tak člověku trvá, než se mu povede poskládat příběh tragédie pomalejšího Viktora a jeho maminky a než si ujasní, co a proč se děje za zdmi domu Kateřiny a Roberta. 

Křižka nemá problém začít scénou téměř z konce filmu, jen aby se vrátil o pár chvil později na úplný začátek, pak se podíval doprostředka, potom navázal na úvod (který byl uprostřed) a dovysvětlil konec. Od diváka tak vyžaduje permanentní pozornost, protože jednotlivé střípky ze života hrdinů mají obvykle jen pár minut, ale vyznat se v nich není zase nic složitého. Jen se prostě vyplatí odskočit si ještě před úvodními titulky, jinak vám může utéct něco, kvůli čemu tuhle mozaiku lidských tragédií nesložíte. Křižka navíc téměř vše vypráví s pomocí surrealistických obrazů a zvuků, dialogů je tu naprosté minimum. 

Díky nezvyklé a zároveň vcelku nekompromisní formě vyprávění dovede příběh obou hrdinů zalézt člověku pod kůži a vyvolat příjemně nepříjemné mrazení. Dlouho totiž není jasné, komu tu vůbec držet palce, kdo je agresor,  kdo uvízl v toxickém vztahu, z něhož nemůže uniknout, kdo oběť a kdo sadistická zrůda. Jakmile už začnete někomu skutečně držet palce a přát mu happy end, zjistíte, že tady skutečně nic není černobílé. A že těch sadistických zrůd je tu možná nakonec víc. Křižka navíc nabídne pár hodně intenzivních scén, na které se fakt nekouká hezky a s lidským tělem se v nich dějí hodně ošklivé věci. Pořád jde ale mnohem víc o psychologický teror než o nějaký gorefest. Štěpán Kozub tu občas svým kymácivým pohybem připomene starého Brůnu a když vezme do ruky sekyru, vypadá u toho jako někdo, na jehož dvorek byste asi zavítat nechtěli. Pavla Gajdošíková si po chybách vystřihla úplně jiný typ role, ale jako hrdinka s ledovým pohledem, v jejíž hlavě se ovšem dějí zajímavé a možná trochu děsivé věci, je přinejmenším stejně dobrá. 

Jediný výraznější problém tak tkví v tom, že jakmile se tvůrci rozhodnou oba příběhy definitivně spojit a musí přestat s nechronologickým vyprávěním, přichází Hrana zlomu o svůj vůbec nejvýraznější a nejzajímavější prvek. Nestává se z ní špatný film, to ani zdaleka, jen finále jakoby postrádalo intenzitu předchozích minut a psychologické peklo, naznačování a nejistota fungují lépe než přímá konfrontace hrdinů ze dvou světů. 

Přehrajte si trailer Celkově však Hrana zlomu zůstává hodně působivou podívanou. Není to horor, který by šel divákům naproti lekačkami a klasickými žánrovými proprietami, ale chytře zrežírovaný psychologický příběh o lidech uvězněných v toxických vztazích, které na jejich chování měly skoro až fatální vliv. A ten se teď začíná projevovat. Říct, že jde o jeden z nejlepších domácích hororů, by asi vzhledem ke konkurenci nevyznělo jako pochvala. Když tedy řeknu, že podobný psychoteror u nás zatím snad nikdy nikdo nenatočil a že tenhle první pokus v rámci malých hororových snímků bez problémů kope první světovou ligu, snad to vyzní líp. Běžte na to. Tyhle filmy si zaslouží pozornost a jejich tvůrci vaše peníze. Ať zas nemusíme skuhrat, že se u nás točí jen přiblblé vztahové komedie.