„Mystifikační dokument o hudební kapele“ už nevnímáme jako kdovíjak originální škatulku. Petr Zelenka vytěžil trojicí svých snímků tento koncept poměrně důkladně, a proto nám lehce zevšedněl. Zbytek světa ale takhle specificky zaměřeného elitního filmaře nemá – a možná i díky tomu se kultovka Hraje skupina Spinal Tap těší tak výsadnímu postavení. Vždyť jde kupříkladu o jediný film, který se na IMDb neuchází o standardních deset, ale rovnou o jedenáct hvězdiček. Vážně!

Spinal Tap je jméno nejhlasitější skupiny rockové historie, jejíž portrét točí dokumentarista Martin DeBergi. Nemusím nejspíš vysvětlovat, že kapela je fiktivní (přesněji řečeno polofiktivní) a že oním zvídavým filmařem je ve skutečnosti režisér Rob Reiner (Když Harry potkal Sally, Misery nechce zemřít). A že snímek samotný si pak hravě tropí bžundu z toho, kam během 80. let minulého století došel hudební průmysl. Nejde ale o nějakou dobovou sondu, zapuštěnou výhradně do konkrétního času a prostoru. Nahrávací průmysl totiž i po těch pětadvaceti letech vykazuje stejnou míru mimoňství, namachrovanosti, šílenství a roztomilé tuposti, aby mohla tahle komedie být fakticky věčná.

Tenhle kult si získal velkou oblibu nejen mezi profesionálními hudebníky, jejichž rozmařilost je zde glosována tak trefně, jako v žádném jiném filmu, ale milována je i v kruzích intelektuálních a zadumaně-kritických. Vděčné komediální momentky totiž jsou servírovány střídmě, neokázale, způsobem, který nenarušuje rámec uvěřitelného hudebního dokumentu a zároveň baví tím, jak kapela Spinal Tap bez ustání překračuje dovolenou míru trapnosti, zahleděnosti do sebe sama nebo prosté blbosti. Showbyznys sice od té doby přežil spoustu zvráceností a dostal se do stavu, kdy i výstřední persóny jako Marylin Manson nebo Lady Gaga dobyly pokojíky třináctiletých dětí - takže jsme zvyklí na ledacos a máloco nás může rozhodit. To už bychom museli vidět něco opravdu šíleného... Ale přesně naopak, jsou právě uměřenost, s níž se servírují fórky, a schopnost nepřestřelit příliš tím, co dodává filmu o Spinal Tap na zábavnosti a živosti.

Banda svérázných hudebníků tu trousí jednu perlu za druhou. Vyznávají se třeba z toho, že složili něco mezi Mozartem a Bachem, tedy něco, co „zní jako od Macha“ (desítky dalších hlášek sem přepisovat nebudu – není dobré je vytrhávat z kontextu a u žádné komedie obecně není fér „spoilerovat“ to nejlepší). Muzikanti vytrvale udivují zvláštní směsí buranství a vyfetované bezelstnosti a fascinují pódiovými kreacemi, jejichž bizarnost nelze vměstnat do slov.

Celé tohle vděčné komediální rodeo se však odehrává na půdorysu přesné satiry, ve které je spousta konkrétních narážek na slavné kapely, alba i události, jakožto i univerzálně platné poznámky k nástrahám hudebního průmyslu.

Je to sofistikované, hravé a inteligence to nabralo víc než nahrávky všech finalistů loňského Českého slavíka dohromady. Takže: Must see.