Už je to několik dní, co do filmového nebe zamířila velká herecká legenda Sean Connery. O tom, jak výraznou a jedinečnou osobností s nezaměnitelným charismatem byl, už jste si mohli na internetu přečíst mnohé, stejně jako o výčtu jeho nejvíce ikonických rolí v čele s Jamesem Bondem, díky nimž zůstane v naší paměti zkrátka navždy. I přesto je zde jeden kousek z Conneryho filmografie, jenž má v mém (a troufám si říct, že rozhodně nejen v mém) srdíčku své nezaměnitelné místo. Thriller Hon na ponorku nepatří mezi nějak zásadní filmové počiny, ale i tak se stal nestárnoucí peckou, na níž diváci i po letech slyší a v bedně na ni nedají dopustit. A je to také dokonalý příklad toho, jak dokázal být Connery se svým charismatem a jedinečným herectvím hnacím motorem snímku a uměl už tak precizní žánrovku vykopnout mezi klasiky, na něž se nezapomíná.

Ano, honba Američanů a Sovětů za supermoderní ponorkou Red October je výtečným počinem sama o sobě a jasným důkazem, že John McTiernan byl na přelomu 80. a 90. let v tak neuvěřitelné formě, až je jeho následný režijní pád v novém tisíciletí o to smutnější. Jenže právě Sean Connery coby kapitán Marko Ramius dává snímku odehrávajícímu se převážně v chladných vodách tu potřebnou duši a srdíčko. Chvílemi se pak může zdát, že oblíbený Skot tady ani nehraje, on „jen“ vypustí své charisma a ve filmu prostě je. Jenže zdání klame. Slavný herec jde do role brilantního a respektovaného velitele naplno a už jen z jeho pohledů a záběrů do očí je jasno, že zatímco jeho podřízení často panikaří, on má v této hře vymyšlen každý tah a manévr ponorky hezky dopředu. Ramius je pak samozřejmě nejvděčnějším charakterem v této šachové partii a herecká legenda si této příležitosti užívá plnými doušky.

Jak už však bylo řečeno výše, Connery zde rozhodně není tím jediným světlým bodem. Hon na ponorku je prvotřídní podívanou snad po všech směrech a McTiernan zde servíruje správně napínavý old school thriller. V příběhu ani tempu nikam výrazně nespěchá, naopak hezky pomaličku buduje pocit napětí, nejistoty a nedůvěry hned na několika frontách, hutnou atmosférou uvnitř ruské ponorky počínaje a politickými hrátkami v pracovně konče. Po scenáristické a režijní stránce funguje tahle ponorková klasika opravdu dokonale, McTiernan má nenápadně otěže pevně v rukách a ví, kdy dát komukoliv z herců šanci vyniknout, a kdy nechat prostor spíše pro nepříjemné ticho a nervózní pohledy.

Z dnešního pohledu je pak také zajímavý fakt, že se sice jedná o první film s kultovním hrdinou z pera Toma Clancyho, Jackem Ryanem, tvůrci tady ovšem na první pohled rozhodně netlačí známou postavu dopředu, ani se kolem ní nesnaží na sílu vytvořit novou sérii, jak jsme zvyklí v současnosti. Mladý analytik je tu zkrátka jen jednou z klíčových postav, jež má ve skvěle napsaném příběhu svou jasnou úlohu. A v podání Aleca Baldwina byl tím správně roztržitým, ale přesto zatraceně chytrým, sympaťákem, který se ani v terénu neztratí. A docela mě mrzí, že se Baldwin do této role již nevrátil, jelikož se pro mě postupem času stal asi tím nejlepším Ryanovým představitelem. Čímž se dostávám také k velmi silnému castingu, jenž rozhodně nestojí jen na Conneryho persóně či Baldwinovi, ale je zde přesně obsazena snad i ta nejmenší role. A kromě věrného podřízeného Sama Neila si pak zaslouží zmínku zejména Scott Glenn, který za Connerym co se charismatu týče, vlastně zase tolik nezaostává.

The Hunt for Red October je tak precizně napsaným, zrežírovaným a zahraným thrillerem, který já osobně považuji (Wolfgang Petersen teď promine) za nejlepší a nejnapínavější ponorkový film vůbec. Právě Connery pak dává této pecce onen nezapomenutelný ksicht a auru, díky níž nechal snímek v divácích ještě větší stopu. A to byla jedna z jeho obrovských schopností. Najít si silné projekty či role a už výborný projekt povýšit svou přítomnosti v nestárnoucí klasiku, na níž se fandové i díky němu koukají zas a znova.