Korejské blockbustery u nás neprobíráme každý den. Důvody, proč se „Hodný, zlý a divný“ dočkal speciálního zacházení, asi nemusím dlouze vysvětlovat. Korejci si vzali na paškál látku, která patří k tomu nejlepšímu ze západního kulturního bohatství a se svou typickou drzostí ji zvariovali v našláplý koktejl ze všech myslitelných ingrediencí (zní to jako floskule, ale kde jinde by se hodila než právě u tohohle štěrchání?). Slavili úspěch doma, na festivalech i na české FilmAsii… přesto to do regulérní české distribuce na 99% nedotáhnou. Škoda.

Hodný, zlý a divný skládá globálně srozumitelnou a i pro Evropany plně funkční poctu Sergio Leonemu. Efektně v něm vrcholí dlouhý řetězec vlivů a inspirací, kdy si východní a západní kinematografie braly to nejzajímavější ze sebe a cpaly to do svých příběhů. Kulturní ping-pong vzájemných inspirací už jakoby končil poslední smečí a uzavíral dobu, kdy spaghetti westerny nasávaly ze samurajských opusů, i to, jak se východní autoři vyznávali z náklonnosti k západní kinematografii. Hodný, zlý a divný se rozkročil přes několik kontinentů, hrstmi si bere odevšad, z nejrůznějších společenských kontextů, žánrů, stylů… bez předsudků a omezení. Diváci-tradicionalisté navyklí na specifickou filmovou tvář každého regionu z toho možná budou v depresi. Ostatní můžou vyhodit svoje klobouky vzhůru a radovat se.

Klobouky se nosí i v téhle vizi Mandžuska 30. let minulého století. Ze tří hlavních postav se pod ním schovává jen lovec odměn, vytáhlý sympaťák s dlouhým kabátcem a puškou šikulkou. Hodný. Zlý má na hlavě vystyleovaný účes jak od Petra Lesáka, na sobě slušivé kvádro a za zády pověst nejdrsnějšího zabijáka Východu. A Divný? Ten nosí leteckou hučku, řídí svou sajdkáru a objevuje se v tak bizarních situacích, že ho lze podezřívat z debility i svérázné geniality. Tři ozbrojení chlapíci, tři ega s osobním zájmem, jeden poklad. Rovnice proslavená vrcholnou kapitolou dolarové trilogie, jejíž název si ve světle korejské odvety dovodí i váš pes.

Šikmooká pocta se původního půdorysu drží poměrně věrně – trojice se neustále potkává, více či méně se podráží a nakonec na sebe vytáhne bouchačky na planině, která připomíná spíš divadelní scénu, připravenou pro finální zúčtování. Dlouhou cestu jim tentokrát nekomplikuje válka Severu proti Jihu, ale manévry japonské armády. Jinak je rozložení figur prakticky stejné. Hodný samozřejmě není tak výrazný (Clint Eastwood rocks), Divný se chová divněji (ošklivý je stejně), Zlý přitvrzuje a kuchá a podřezává.  Ale jinak se opravdu jen variuje.

Což je trochu škoda, protože korejská verze musela logicky přijít o dost podstatné devizy originálu. Je zvláštní roztahovat lehkovážnou postmoderní poctu na sto padesát minut. Je zvláštní imitovat rozmáchlost a freskovitost Leoneho opusu, když tvůrci neustále přiznávají, že jde jen o nezávaznou hru v parádním klipovém balení. Hodný, zlý a divný v sobě nenese osudový náboj, který by tlačil postavy na hřbitov a tam je vetkl do rozhodující přestřelky. Sám přiznává, že je jen rozmarným oddychem, jenž oslňuje ve svých jednotlivostech – ale srovnatelně velké dílo z něj vyrůst nemůže (koneckonců, je to otázka všech variací a poct, otázka pro tarantinovce…).

Ony jednotlivosti každopádně rvou koule! Na Ji-woon Kima (znáte jeho Příběh dvou sester) můžete přijít s jakoukoliv nálepkou. I cejch korejského Michaela Baye, i visačka šikmookého Tarantina na něj bude sedět, k prvnímu jménu akorát musíte přidat stylovost, k druhému pak dravost. Hodný, zlý a divný pulzuje nevídanou energií a jako další z mnoha jihokorejských opusů fascinuje nenuceností, s jakou se mění tempo vyprávění a přebíhá od lahůdkových akčních sekvencí k tlumeným vtípkům s náznakem lobotomie. Ji-woon Kim má jinak dovoleno vše, takže vedle sebe uvidíte helmu z verneovských sci-fi, moderně oháknutého zabijáka i kovboje, co poletuje nad městem a svojí bouchačkou krosí ze vzduchu pistolníky. Nejen že se tu neřeší vysoké a nízké, západní a východní, dobové a přestylizované. Hodný, zlý a divný jako by vzešel z prostředí, kde se něco takového ani nikdy neřešilo. Prostě efektní průlet možnostmi globalizované kinematografie. Který vypadá hrozně cool.

Všechno tu působí jednoduše a samozřejmě, jako by nebylo nic lehčího než zinscenovat třaskavou přestřelku uvnitř vlakové soupravy, pak ji přenést do pouště, navázat vtípky s nesmrtelnou babičkou a tak dále a tak dále. Kdysi nesourodé součásti do sebe perfektně zapadají, a i když si tvůrci někdy zkouší pořádné divočárny, výsledek pořád působí kompaktně. V závěru je sice cítit už zmíněná stopáž, od nespokojeného ošívání ale stoprocentně zachrání pouštní honičko-přestřelka, do níž si Ji-woon Kim půjčil prověřený hit z Kill Billa a zinscenoval okolo něj jednu z rytmicky nejvychytanějších scén posledních let. Říká se tomu westernové hry bez hranic - vychutnáte si je na prvním i posledním světovém poledníku.