Chápu, že si výběrem tohoto filmu do velmi důležitých možná trochu nabíhám. Jeho téma je na první pohled výrazně ženské, tempo pomalé a poselství málo jednoznačné. Co přesně chtěl Stephen Daldry světu sdělit? Že sebevražda je někdy to nejméně bolestivé řešení? Nebo že život americké lesby nestál za moc ani v minulosti, ani teď? Tak lehké to pochopitelně není. Především, tohle není pamflet za práva žen nebo homosexuálů. Jednoduše řečeno, Daldry natočil podle knihy Michaela Cunninghama film o lidech, kteří nedokážou najít štěstí v tom, co se obecně za štěstí považuje. A nezbývá jim tedy nic jiného, než se buď smířit s pouhým přežíváním, nebo udělat radikální krok. Jak říká jedna z hrdinek, která po dlouhém rozhodování opustila manžela i malého syna: "Bylo by krásné říct, že toho lituju. A bylo by to snadné. Ale jaký by to mělo význam? Jaký má význam litovat, když nemáte na výběr? Já vím, že mi nikdo neodpustí. Ale bylo to jako smrt. A já si vybrala život."

Hodiny si neokázale, ale zato důsledně troufají zajít velmi daleko a zaútočit na nejcitlivější místo společnosti tím, že zpochybní to nejposvátnější: pozitivní hodnotu rodiny. Naprosto vyvrací představu o tom, že žena (a vlastně kdokoli) dosáhne štěstí jenom s kombinací spořádané manželství + děti + vzorná domácnost. Laura i Clarissa sice hledají ve starosti o domov a přípravách oslav nějakou jistotu, pevný bod, vědomí, že "takhle to má být". Nicméně jejich snaha dokonale selhává, obrazně i doslova se jim všechno hroutí pod rukama. Svoje okolí prostě někdy oklamat můžete, ale sami sebe ne.

Hodiny nejsou film, na který byste měli náladu kdykoli. Svým pomalým plynutím (zdůrazněným hudbou Philipa Glasse) navozuje dojem klidu a všednodennosti, ale o to víc na vás zřejmě zapůsobí plíživá bezvýchodnost, shrnutá už v samotném názvu. Jenomže některé filmy prostě nejsou od toho, abyste z nich měli dobrý pocit. A pokud jde o mě, díkybohu za to.