Osmdesátá léta dala fanouškům fantasy spoustu zajímavých filmů. Nejen Conana a jeho nápodoby, ale i Flashe Gordona, Souboj Titánů, Nekonečný příběh, Legendu nebo třeba Willowa. Highlander je ovšem výjimečný. Příběh Connora MacLeoda, válečníka ze Skotska, který zjistí, že patří mezi nesmrtelné a celá staletí putuje po světě a snaží se udržet si hlavu na krku, je to, co si člověk představí, když se řekne „kult“. První díl nebyl v kinech komerčně úspěšný a dohnal to až na videokazetách, přesto se dočkal čtyř víceméně mizerných sequelů. Zároveň tahle značka pronikla i do televize, komiksů nebo her. A příští rok se dočkáme restartu od režiséra Johna Wicka. 

Čtyřicet let po premiéře ale původní Highlander pořád působí jako unikát. Režisér Russell Mulcahy byl celkem velká hvězda mezi tvůrci videoklipů. Než se vrhl na Highlandera, pracoval třeba s AC/DC, Eltonem Johnem nebo Duran Duran a klipová estetika byla to, co Highlandera odlišovalo od prakticky všech jiných fantasy filmů. Mulcahy tu dokázal nakombinovat historické dobrodružství s vizuální opulentností osmdesátých let. Střídají se tu scény ze skotské vysočiny plné hradů a jezer, které jsou pojaty možná až příliš tradičně a konzervativně, a pak přeskočíme do osmdesátkového New Yorku plného špinavých ulic, neonů, výrazných světel a absolutní přestylizovanosti. 

Zdánlivě to nedrží pohromadě, Mulcahy z toho však uplácal výjimečnou záležitost, nejde ovšem jen o samotný vizuál, co dělá z Highlandera dodnes zajímavou podívanou. Originální, i když vcelku jednoduchá zápletka o nesmrtelných bojujících na život a na smrt, přeskakuje mezi efektním akčním filmem, historickým dramatem i překvapivě funkčními emocionálními scénami. V nich se MacLeod smiřuje s tím, že nesmrtelnost je spíš prokletí než radost, že milovat někoho pro něj prakticky nepřipadá v úvahu a lidi, které by si mohl pustit k tělu, by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Samotné procházení staletími samozřejmě tvůrci lépe rozpracovali až v sequelech, respektive v seriálech, ale na dobrodružnou fantasy o sekání hlav je tu zkrátka spousta naťuknutých zajímavých témat. 

A taky herců. Lambert byl v hlavní roli samozřejmě fajn, Highlandera si pro sebe ovšem kradou v mentorské a živelné roli Sean Connery a především nádherně jednorozměrně zlý Clancy Brown připomínající vyšinutého Terminátora. Souboj Connora a Kurgana je nakonec nejen osobní, ale vlastně i střet někoho, kdo miluje život a někoho, kdo miluje zabíjení. Mulcahy tu permanentně balancuje na hraně melodramatu a béčkové řežby zabaleného do efektních videoklipovitých obrázků. I když samozřejmě nejde jen o obrázky, ale i o hudbu. Bez soundtracku od Queen by byl Highlander poloviční a když se rozeřve Freddie Mercury a spustí Princess of the Universe, padá člověku brada na zem. 

Highlander je i přes svoje stáří a jisté chyby naprostý unikát, který se nebál míchat dohromady věci, jaké by neměly vůbec držet pohromadě. Vyšlo mu to však v podstatě jen jednou, takže jsem hodně zvědavý, co budeme říkat za rok, až začne krájet hlavy Henry Cavill. Velké hvězdy, velký rozpočet a hvězdný režisér jsou jedna věc, ale ta divoká osmdesátková kombinace všeho možného od historického filmu přes melodramatickou podívanou až po přestylizovaný akčňák s kultovním soundtrackem… no, bojím se, že tenhle recept zopakovat už nepůjde.